Když mluvíme o tom, že naše církev je zženštilá, ptám se sama sebe, co mohu udělat já proto, aby tomu tak nebylo, a napadne mne, že nic. :-) Jsem přece žena, nejsem kněz, dokonce ani nepůsobím v pastoraci, nepodílím se nijak organizačně. Ale už když píšu tato slova, napadá mne, že jsem přece manželka mého muže a matka mých synů. Takže možná bych si měla sáhnout do svědomí, nakolik dávám svému muži prostor, aby ukazoval svou víru našim synům (i dcerám) mužským způsobem. Ale v čem je to vlastně jiné od otce než od matky? V ČEM VLASTNĚ SPOČÍVÁ MUŽSKÝ ZPŮSOB PŘEDÁVÁNÍ VÍRY OTCE DĚTEM potažmo kněze farníkům? Podporuji mužské prožívání víry u svých synů tím, že je pobízím k tomu, aby ministrovali? A jak Vás osobně ovlivnil na cestě ke kněžství příklad Vašeho vlastního otce?

S tím subjektivním a objektivním se v tom trošku ztrácím. Myslíte to tak, že to, co slyším / čtu v homilii nebo duchovní knize je objektivní, ale ten způsob, jakým to mohu nebo nemohu uplatnit ve svém životě, je to subjektivní? Takže někdy máme opravdu dobrý důvod nedělat přesně to, co nám radíte (viz zaměstnaný otec). To ale znamená přece právě tu aplikaci na sebe, ne bez rozlišování, ale uvážlivě, co mohu nebo nemohu v té záležitosti dělat já sám. Myslíte, že je tak velké nebezpečí, že si to člověk přebere pro svůj život špatně, pokud je na to sám, bez duchovního vůdce? Na to by Vám možná kdekdo odpověděl, že lidé přece nejsou hloupé ovce a mají rozum, který mohou používat ve shodě s vlastním svědomím a Boží vůlí...

Ještě mne napadá, že to rozlišování objektivního a subjektivního by nás mělo vést k neposuzování druhých, protože známe možná to objektivní, ale nikdy neznáme dopodrobna tu subjektivní oblast, a tak nemůžeme správně soudit. Proto může úplně správně soudit jen Bůh. Napadla mne při tom situace v mém sousedství. Sousedé žijí ve starém domě s dvaadevadesátiletým dědečkem a právě začali v zahradě stavět dům. Zpočátku jsem nad tím kroutila v duchu hlavou, proč staví nový dům, když jim za chvíli zůstane vedle opuštěný ten starý dům (nemluvě o opuštěném dědečkovi, který se ale asi toho opuštění už ani nedožije). Pak jsem se dozvěděla pár dalším informací o té rodině a pochopila jsem, že mohou mít pádné důvody, proč se k tomu rozhodli, a že neznám ani všechny ty objektivní záležitosti, natož ty subjektivní, abych mohla soudit, jestli dělají dobře nebo špatně.

Se sdílením rad zpovědníka jsem se osobně nesetkala, s tím Vy máte určitě více zkušeností a zážitků, než já. Ale pokud se to děje, nemusí přece nutně znamenat, že ten druhý přebere tu radu bezhlavě ve stejné podobě, spíše to může být kamínek v mozaice obrazu toho, jak se má zachovat ve své vlastní situaci. Kéž by to tak vždycky bylo, že. Já osobně se s radami zpovědníka sdílím výhradně s manželem ve věcech, které se týkají toho, co se děje uvnitř naší rodiny.

Píšete, že Vás mrzí nepochopení od lidí, že je něco jiného v úřadu kněze ukazovat směr svou homílií a něco jiného je mluvit osobně s člověkem v jeho konkrétní situaci. Je možné, abyste to připomenul, vysvětlil při některé homílii, že je potřeba, aby tu věc každý aplikoval na konkrétní podmínky svého života? Určitě je zde riziko, že to lidé nepochopí (a nedivte se, je to těžké rozlišovat a uvěřit tomu, že ten samý kněz, který káže hromy, blesky bude při rozhovoru se mnou beránek :-).) Také je riziko, že si to každý bude vykládat po svém, a zde jsme asi zase u role duchovního doprovázeče, který pomůže rozlišit, jestli to správně aplikuji nebo jsem si prostě vybrala tu jednodušší cestu. Ale také je možné, že člověk upřímně hledá tu cestu a při zpytování svědomí se snaží sám rozpoznat, jestli si tu svou "aplikaci" obhájí ve svědomí. Což ovšem asi musí dělat i když je duchovně doprovázen, protože i doprovázející se může mýlit a nemít v některé situaci ten správný vhled do všech okolností situace doprovázejícího, ne?