Chvála Kristu!
Když čtu Lk 10, 25-37 o tom, co je největším přikázáním, totiž milovat Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí a bližního svého jako sám sebe, čtu také v 5. knize Mojžíšově o tom, že "toto přikázání není vzdálené, ale je mi velmi blízko, je v mých ústech a v mém srdci, abych ho dodržovala" (Dt 30, 11.14). Přes tuto blízkost toho přikázání vnímám, jak daleko jsem jeho naplnění, že nedávám Bohu v každé situaci celé své srdce a celou svou mysl a nedodržuji vždy celou svou silou Boží zákon... Každý z nás je zraněný hříchem a sám ze sebe není dost silný na to se mu ubránit. Povzbuzují mne ale slova o. Martina v 32. hodině jeho IVN (Můj život s Pánem - milovat Boha a bližní), kde píše: "Kritériem, podle kterého se rozlišuje to, zda člověk bude prožívat věčnou radost či věčné zatracení, není jeho bezhříšnost, resp. hříšnost. To, podle čeho se rozhoduje, je to, zda projevoval aktivním a konkrétním způsobem lásku. Jak jsme my křesťané daleko od této skutečnosti. Vždyť my jsme si omezili křesťanský život na to, že musím usilovat o to, abych nehřešil, respektive, že ve vztahu k druhým stačí s nimi vycházet, nemít proti druhému nic zlého. Ale o tomto Ježíš nehovoří. On hovoří o nutnosti lásky."
Verš na dnešní den: "Pojďte ke mě všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce; a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží." (Mt 11, 28nn) . Není to úleva, že se člověk nemusí třást před svou hříšností, ale může přijít za Ježíšem a odpočinout si u něj? Ježíšovo jho, totiž milovat druhé lidi, netlačí a netíží tak jako vědomí vlastní hříšnosti před Bohem. Prostě odevzdat Pánu svou hříšnost, nechat ho, aby mne ošetřil jako milosrdný Samaritán a jít a učit se dělat to také tak: mít rád lidi kolem sebe a věnovat jim svůj čas...