Diskuze

Drazí návštěvníci těchto stránek. Ukázalo se, že někteří by chtěli využít tyto stránky i k diskuzím ohledně toho, co na těchto stránkách mohou nalézt. Proto jsem založil tuto stránku "diskuze". Chtěl bych předložit jen některá pravidla této stránky:

  1. V této diskuzi probíráme jen témata, která korespondují s tím, co mě oslovilo na těchto stránkách (jiná témata si mohu probírat na různých diskuzních  fórech).
  2. V každém projevu mám respekt vůči druhému - v žádném případě ho nezesměšňuji, neurážím...
  3. V případě, že můj úryvek nebude respektovat základní pravidla, pokud se nebude týkat zdejšího tématu, tak je možné, že bude smazán.

 

Diskuze

Datum: 16.08.2016

Vložil: Marie

Titulek: SZ - Doba před potopou světa

Chvála Kristu!
Mohu se zeptat? Při četbě knihy Genesis jsem natrefila na část, které nerozumím, odehrává se v době Noeho ještě před potopou:
"Když se lidé počali na zemi množit a rodily se jim dcery, viděli synové božští, jak půvabné jsou dcery lidské, a brali si za ženy všechny, jichž se jim zachtělo. Hospodin však řekl: 'Můj duch se nebude člověkem věčně zaneprazdňovat. Vždyť je jen tělo. Ať je jeho dnů sto dvacet let.' Za oněch dnů, kdy synové božští vcházeli k dcerám lidským a ty jim rodily, vznikaly na zemi zrůdy, ba ještě i potom. To jsou ti bohatýři dávnověku, mužové pověstní."
Následuje vyprávění o tom, jak byli lidé zkažení a Hospodin se rozhodl smést je z povrchu zemského, ale Noe u něho našel milost.
Kde se vzalo v Bibli takové vyprávění? Chápala bych to jako reakci na nějaké pověsti, které v té době kolovaly mezi lidmi o dávných dobách, ale proč pak Bible tyto pověsti nevyvrací, ale potvrzuje? A kdo jsou to ti synové božští? Přijde mi nelogické, že Bible popisuje, jak od Adama se rodili potomci a najednou se na jakoby "přemnožené" lidské dcery vrhnou nějací božští synové (nevyznívá to, že by se těch lidských dcer ptali, jestli o to stojí), a rodí se jim děti, které jsou zrůdy a od té doby to jde s lidmi z kopce, takže to skončí až potopou...??
Možná řeknete, že je to obraz toho, že se lidé obrátili k pohanským bohům jiných národů, ale zde jasně stojí, že to byla aktivita těch božských synů a ne lidí. A Bůh na to reaguje poznámkou, že lidé jsou jen tělo. Opravdu nerozumím.

Datum: 06.10.2016

Vložil: Martin Sklenář

Titulek: Re: SZ - Doba před potopou světa

Chvála Kristu,

omlouvám se za pozdní odpověď. Nejdříve jsem zapomněl se kouknout na diskuzi, a pak jsem se snažil najít nějakou odpověď, protože ji sám neznám - nikdy mi to hlavou nevrtalo. Dovolte, abych citoval jednu knihu:

"Skandální vztahy mezi "syny božími" a "lidskými dcerami" připomínají úpadek morálního života trvající 120 let. Přestože zní tajemně, v antickém světě byl titul "syn boží" často užíván coby královský titul a odkazoval ke králi jako strážci spravedlnosti. Pakliže by zde byl použit v tomto významu, znamenalo by to, že místo ochrany nevinných tito bezohlední králové zneužívali svých poddaných a nárokovali si právo spát s každou ženou, s kterou si umanuli". Tolik citace. Doufám, že je dostatečnou odpovědí na položenou otázku. Ještě jednou se omlouvám za hodně pozdní odpověď.

S požehnáním
P. Martin Sklenář

Datum: 10.10.2016

Vložil: Marie

Titulek: Re: Re: SZ - Doba před potopou světa

Chvála Kristu,
díky za odpověď na otázku, už jsem se bála, že přišla nevhod, když není přímo k homilii některé neděle. Tak jsem čekala, jestli se o tom zmíníte v IVN.
Jsem ráda, že existují moudré knihy, po kterých umíte sáhnout ke smysluplné odpovědi. ;-).

S pozdravem

M.

Datum: 14.07.2016

Vložil: Marie

Titulek: Největší přikázání

Chvála Kristu!
Když čtu Lk 10, 25-37 o tom, co je největším přikázáním, totiž milovat Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí a bližního svého jako sám sebe, čtu také v 5. knize Mojžíšově o tom, že "toto přikázání není vzdálené, ale je mi velmi blízko, je v mých ústech a v mém srdci, abych ho dodržovala" (Dt 30, 11.14). Přes tuto blízkost toho přikázání vnímám, jak daleko jsem jeho naplnění, že nedávám Bohu v každé situaci celé své srdce a celou svou mysl a nedodržuji vždy celou svou silou Boží zákon... Každý z nás je zraněný hříchem a sám ze sebe není dost silný na to se mu ubránit. Povzbuzují mne ale slova o. Martina v 32. hodině jeho IVN (Můj život s Pánem - milovat Boha a bližní), kde píše: "Kritériem, podle kterého se rozlišuje to, zda člověk bude prožívat věčnou radost či věčné zatracení, není jeho bezhříšnost, resp. hříšnost. To, podle čeho se rozhoduje, je to, zda projevoval aktivním a konkrétním způsobem lásku. Jak jsme my křesťané daleko od této skutečnosti. Vždyť my jsme si omezili křesťanský život na to, že musím usilovat o to, abych nehřešil, respektive, že ve vztahu k druhým stačí s nimi vycházet, nemít proti druhému nic zlého. Ale o tomto Ježíš nehovoří. On hovoří o nutnosti lásky."
Verš na dnešní den: "Pojďte ke mě všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce; a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží." (Mt 11, 28nn) . Není to úleva, že se člověk nemusí třást před svou hříšností, ale může přijít za Ježíšem a odpočinout si u něj? Ježíšovo jho, totiž milovat druhé lidi, netlačí a netíží tak jako vědomí vlastní hříšnosti před Bohem. Prostě odevzdat Pánu svou hříšnost, nechat ho, aby mne ošetřil jako milosrdný Samaritán a jít a učit se dělat to také tak: mít rád lidi kolem sebe a věnovat jim svůj čas...

Datum: 11.07.2016

Vložil: Marie

Titulek: Doslovné chápání Bible u protestantů

Jednou jsem se Vás ptala zde v diskuzi na Jana Křtitele a Vy jste mimo jiné odpověděl, že člověk nesmí porovnávat jednotlivá evangelia mezi sebou, protože každé evangelium má jiného adresáta, a to ho ovlivňuje. Jelikož máme známé protestanty, ale nebavíme se spolu o věcech. v nichž se naše víra liší (stavíme na tom společném), vrtá mi hlavou, jak tento nesoulad, na první pohled protiřečení, vnímají oni, když berou Písmo úplně doslova, tzn. Bůh stvořil svět za 7 dní, Ježíš měl bratry, atd. Vím, že protestanté hodně studují Bibli, takže na tuto otázku musí také narazit. Nevíte, jak ji vnímají, když čtou odlišné věci v různých evangeliích? Např. i to, že se některá situace odehrává v Jeruzalémě a v jiném evangeliu se ta samá situace odehrává teprve na cestě do Jeruzaléma (jako např. rozhovor se zákoníkem z 15. ne v mez.) - není to až tak podstatné, ale pokud bych chápala Písmo slovo za slovem jako dané, pak jsou to prostě nesrovnalosti. Je pak mnohem srozumitelnější vnímat Bibli tak, jak ji předkládá katolická církev, že jde o dějiny spásy a ne historický výklad..

Datum: 25.07.2016

Vložil: P. Martin Sklenář

Titulek: Re: Doslovné chápání Bible u protestantů

Chvála Kristu,

nejsem odborníkem na protestantskou teologii, ale přesto si myslím, že něco málo říci mohu.
V první řadě bych řekl, že mezi protestanty můžeme nalézt ohromnou škálu názorů. Ta je mnohem větší, než v katolické církvi. A i v katolické církvi (především v USA) se můžeme setkat s doslovným (tak zvaným) fundamentalistickým výkladem Písma - především v otázce stvoření světa. Upřímně řečeno by mě zajímalo, jak dokáží tito věřící tento postoj obhájit (fundamentální četbu...).
Nevím jak je tomu u Protestantů (zvláště v USA), ale domnívám se, že základní proudy protestantismu Písmo nečtou fundamentálně. Byla to protestantská škola Tubinge, která jako první přišla s konfrotováním Písma s historickými fakty a souvislosti. Domnívám se, že protestanté jsou spíše průkopníky "nefundamentální" četby Písma a že jsme jim naopak spíše vděční...
Otázka Ježíšových bratrů nemá nic společného s doslovnou četbou Písma. To je otázka toho, jak znám jazyk, jak vnímám souvislosti... Písmo výslovně nevylučuje to, že by Ježíš měl bratry - ono slovo lze skutečně vnímat jako vyjádření, že to bratři jsou (ale ono slovo je širší, mohou to také být bratranci, širší rodina...). Katolická církev ale vyznává Mariino trvalé panenství, proto odmítá, že by Ježíš měl bratry (snad jen z případného prvního manželství Josefa). Mně osobně jsou ale tyto věci docela jedno, takže to příliš neřeším :-D

Datum: 09.07.2016

Vložil: Marie

Titulek: Velikost prvníchn církevních společenství

Chvála Kristu!
Chci se zeptat. Na sv. Hostýně jste nám o. Martine říkal, že první církevní obce byli maličké, že nešlo o tisíce, ale spíše o desítky. Když čtu Skutky apoštolů, nemohu se ale ubránit jinému dojmu:

Jeruzalém: Sk 2, 41: ... a přidalo se k nim toho dne na tři tisíce lidí.

Církev v Antiochii: Sk 11, 21: Veliké množství lidí uvěřilo a obrátilo se k Pánu.

Sk 14, 1: Totéž se stalo i v Ikoniu ... Uvěřilo mnoho Židů i Řeků.

V Korintě: Sk 18, 8.11: ... také mnozí z Korinťanů, kteří Pavla poslouchali, uvěřili a dali se pokřtít. A tak tam Pavel zůstal jeden a půl roku a učil je Božímu slovu.

Pamatuji si, že zrovna Korint jste zmiňoval, že to byla maličká církevní obec a když je Pavel kárá za některé věci, týká se to tedy velice úzkého společenství. Věřím tomu, že jste nám to říkal na základě zjištěných faktů, ale výše uvedená místa ve Skutcích apoštolů na mne působí, že šlo o několikastovkové nebo několikatisícové skupiny. Můžete mi prosím napsat nějaké odkazy v Bibli, ze kterých je jasné, že jich tolik nebylo?

Datum: 09.07.2016

Vložil: P. Martin Sklenář

Titulek: Re: Velikost prvníchn církevních společenství

Na Hostýně jsem skutečně říkal, že prvotní církve nebyly velké (ve smyslu stovek členů), ale jednotlivé komunity čítaly desítky věřících.

Je důležité nejprve jasně stanovit, o jaké době chceme mluvit. Zda o době působení apoštola Pavla, nebo o době konce prvního století. Jak to bylo na konci prvního století nevím, proto se budu věnovat dově apoštola Pavla.

Když budeme číst Pavlovy listy, tak budeme moci vidět, že Pavel hovoří k malým komunitám. Nebudeme moci vidět nikde napsáno, že ta a ta církev měla tolik a tolik věřících. Když ale budeme číst Pavlovy listy, tak budeme moci vidět známky, které poukazují na malé komunity. Pavel žije v době, kdy mše svaté se slaví v domech a při večeři. Aby to bylo uskutečnitelné, musela být komunita taková, aby se vešla do domu a "k jednomu stolu". Teprve postupem času, i pod vlivem počtu věřících, přestává být večeře spojena se mší a dochází k oddělení (mše a agapé).

Já na Hostýnu poukazoval právě na Korintskou obec. V tomto listu totiž Pavel reaguje na to, když se komunita rozdlěuje na různé frakce a silně proti tomu vystupuje. Zdůrazňuje jednotu komunity - ta musí být ale velikosti, aby se mohla sejít...

Můžeme vycházet také z archeologických nálezů a jiných pramenů. Archeologické nálezy nám ukazují domy, které byly upraveny na místo setkávání prvních křesťanů - tak třeba dům v Kafarnaum. Velikost domu ukazuje na nepříliš početnou komunitu.

Vy předkládáte úryvky ze Skutků apoštolů. Je otázkou, do jaké míry Lukáš představuje již církev další dekády. Zároveň ale při četbě textů sv. Lukáše budeme moci vidět, že tento svatopisec v počtech častokrát velmi nadsazuje.

Čísla (počty osob) je třeba v Písmu brát s velkou rezervou. Mnohdy mají symbolický výzam.

U Lukáše bych hovořil především o tom, že se těmi velkými počty snaží poukázat na to, jak se evangelium šíří a jak je přijatelné. Počty mu slouží k představení přijatelnosti a šíření, mnohem víc, než k jasnému určení kdy a kolik...

Datum: 12.07.2016

Vložil: Marie

Titulek: Re: Re: Velikost prvníchn církevních společenství

Rozumím tomu vysvětlení. Ale přece jen: nemohli se křesťané už tehdy scházet v několika domech současně právě proto, že šlo o velké město a oni se dělili na různé skupiny, jak to sv. Pavel kritizuje?

Datum: 25.07.2016

Vložil: P. Martin Sklenář

Titulek: Re: Re: Re: Velikost prvníchn církevních společenství

Nevím o žádných důkazech (archeologických, spisy, apod...), které by tuto možnost podporovaly. Křesťané žili v úzké komunitě. A je opravdu těžko představitelné, že by nedělní stolování neprožívali v této jednotě, ale separováni do několika skupinek. Mohu se poptat a sehnat nějaké konkrétní důkazy, které podporují myšlenku malých komunit. Jen na okraj znovu opakuji, že mluvím o komunitách Blízkého východu poloviny prvního století.

Datum: 07.07.2016

Vložil: P. Martin Sklenář

Titulek: duchovní doprovázení

Protože už v této otázce máme dlouhé vlákno, odpověděl bych novým příspěvkem.

Co se týká duchovního doprovázení u mužů. Neznám tolik dějiny duchovního života, abych mohl říci, zda je to novodobá záležitost, že muži nestojí tolik o duchovní doprovázení... Ale spíše se budu domnívat, že nikoli. Mužské prožívání víry je opravdu jiné, než u ženy.

Domnívám se, že problém bude spočívat také v tom, že naše křesťanská společenství jsou "zženštilá". Jednak proto, že většinou do kostela chodí především ženy (zvlášť ve všední den). A tak i pastorace se zaměřuje především na ženy.

V těchto společenstvích pak platí spíše ženské principy. A to už dlouhodobě. Mám na mysli třeba řešení nějakých problémů. Víte, kolikrát si říkám, jak bych byl rád, kdybych něco mohl říci na plná ústa? Kdybych mohl někoho poslat někam...? Tak jednáme my chlapi. Ale takto v našich společenstvích nejednáme, nepovažujeme za křesťanské. Domnívám se, že i proto je duchovní život (protože jsme z křesťanství udělali toto) tak málo srozumitelný mužům.

Problémem pak je, že i my kněží, kteří se pohybujeme v takovémto prostředí, jsme trochu zženštilí. Naše homilie chytají sladký nádech (já tom říkám "koblihovatět"). A muž prostě toto nepotřebuje. Nepotřebuje slyšet sladké řeči - a toto se domnívá, že se odehrává i v duchovním doprovázení.

Omlouvala jste se mi, ale není vůbec proč. Já to nevnímal nikterak špatně. Ale přesně jste vyjádřila, v čem je právě onen problém. Je to rozdíl mezi objektivním (to je to, co mohu říkat já) a subjektivním (to je to, co má pak být obsahem duchovního rozhovoru). Mnoho lidí ale tento rozdíl nevidí a nevnímá. Vnímá všechno na subjektivní rovině.

A to je to, co jsem psal ohledně těch homilií. Mě osobně to totiž velmi mrzí a přemýšlím, co s tím mohu udělat. Mnoho lidí mě totiž odmítá právě proto, že nedokáží vnímat (a já jim nedokáži vysvětlit) tento rozdíl. Oni se domnívají, že tak, jak káži (objektivní rovina) s nimi budu mluvit také na osobní rovině (subjektivní rovina). Nevnímají, že homilie je úřadem a posláním. A že je to něco jiného, než následné osobní jednání kněze.

Před tím jsem chtěl k duchovnímu doprovázení napsat ještě jednu věc. Tak ji napíši nyní. Víte, je dobře, že máme různé duchovní knihy. Ale co mě děsí, je to, že člověk je čte a vnímá je nikoli na objektivní rovině, ale na subjektivní. Sám si aplikuje na sebe. Podobně mě hlava nebere, když si lidé sdělují rady zpovědníků a duchovních průvodců - mě kněz na to poradil to a to... Ale to přeci poradil v konkrétním čase konkrétní osobě. Ze subjektvního se dělá objektivní, které se pak znovu láme na subjektivní (přičemž je ale subjekt jiný a v jiné situaci). Toto vnímám jako ohromný problém.

Datum: 08.07.2016

Vložil: Marie

Titulek: Re: duchovní doprovázení

Když mluvíme o tom, že naše církev je zženštilá, ptám se sama sebe, co mohu udělat já proto, aby tomu tak nebylo, a napadne mne, že nic. :-) Jsem přece žena, nejsem kněz, dokonce ani nepůsobím v pastoraci, nepodílím se nijak organizačně. Ale už když píšu tato slova, napadá mne, že jsem přece manželka mého muže a matka mých synů. Takže možná bych si měla sáhnout do svědomí, nakolik dávám svému muži prostor, aby ukazoval svou víru našim synům (i dcerám) mužským způsobem. Ale v čem je to vlastně jiné od otce než od matky? V ČEM VLASTNĚ SPOČÍVÁ MUŽSKÝ ZPŮSOB PŘEDÁVÁNÍ VÍRY OTCE DĚTEM potažmo kněze farníkům? Podporuji mužské prožívání víry u svých synů tím, že je pobízím k tomu, aby ministrovali? A jak Vás osobně ovlivnil na cestě ke kněžství příklad Vašeho vlastního otce?

S tím subjektivním a objektivním se v tom trošku ztrácím. Myslíte to tak, že to, co slyším / čtu v homilii nebo duchovní knize je objektivní, ale ten způsob, jakým to mohu nebo nemohu uplatnit ve svém životě, je to subjektivní? Takže někdy máme opravdu dobrý důvod nedělat přesně to, co nám radíte (viz zaměstnaný otec). To ale znamená přece právě tu aplikaci na sebe, ne bez rozlišování, ale uvážlivě, co mohu nebo nemohu v té záležitosti dělat já sám. Myslíte, že je tak velké nebezpečí, že si to člověk přebere pro svůj život špatně, pokud je na to sám, bez duchovního vůdce? Na to by Vám možná kdekdo odpověděl, že lidé přece nejsou hloupé ovce a mají rozum, který mohou používat ve shodě s vlastním svědomím a Boží vůlí...

Ještě mne napadá, že to rozlišování objektivního a subjektivního by nás mělo vést k neposuzování druhých, protože známe možná to objektivní, ale nikdy neznáme dopodrobna tu subjektivní oblast, a tak nemůžeme správně soudit. Proto může úplně správně soudit jen Bůh. Napadla mne při tom situace v mém sousedství. Sousedé žijí ve starém domě s dvaadevadesátiletým dědečkem a právě začali v zahradě stavět dům. Zpočátku jsem nad tím kroutila v duchu hlavou, proč staví nový dům, když jim za chvíli zůstane vedle opuštěný ten starý dům (nemluvě o opuštěném dědečkovi, který se ale asi toho opuštění už ani nedožije). Pak jsem se dozvěděla pár dalším informací o té rodině a pochopila jsem, že mohou mít pádné důvody, proč se k tomu rozhodli, a že neznám ani všechny ty objektivní záležitosti, natož ty subjektivní, abych mohla soudit, jestli dělají dobře nebo špatně.

Se sdílením rad zpovědníka jsem se osobně nesetkala, s tím Vy máte určitě více zkušeností a zážitků, než já. Ale pokud se to děje, nemusí přece nutně znamenat, že ten druhý přebere tu radu bezhlavě ve stejné podobě, spíše to může být kamínek v mozaice obrazu toho, jak se má zachovat ve své vlastní situaci. Kéž by to tak vždycky bylo, že. Já osobně se s radami zpovědníka sdílím výhradně s manželem ve věcech, které se týkají toho, co se děje uvnitř naší rodiny.

Píšete, že Vás mrzí nepochopení od lidí, že je něco jiného v úřadu kněze ukazovat směr svou homílií a něco jiného je mluvit osobně s člověkem v jeho konkrétní situaci. Je možné, abyste to připomenul, vysvětlil při některé homílii, že je potřeba, aby tu věc každý aplikoval na konkrétní podmínky svého života? Určitě je zde riziko, že to lidé nepochopí (a nedivte se, je to těžké rozlišovat a uvěřit tomu, že ten samý kněz, který káže hromy, blesky bude při rozhovoru se mnou beránek :-).) Také je riziko, že si to každý bude vykládat po svém, a zde jsme asi zase u role duchovního doprovázeče, který pomůže rozlišit, jestli to správně aplikuji nebo jsem si prostě vybrala tu jednodušší cestu. Ale také je možné, že člověk upřímně hledá tu cestu a při zpytování svědomí se snaží sám rozpoznat, jestli si tu svou "aplikaci" obhájí ve svědomí. Což ovšem asi musí dělat i když je duchovně doprovázen, protože i doprovázející se může mýlit a nemít v některé situaci ten správný vhled do všech okolností situace doprovázejícího, ne?

Datum: 10.07.2016

Vložil: P. Martin Sklenář

Titulek: Re: Re: duchovní doprovázení

Co se týká mužské spirituality, to je v dnenší době v církvi velká otázka. Já se domnívám, že se církevní společenství v dnešní době stala především společenstvími, která se sdílejí (a to je přirozenější pro ženy). A už tolik není církví manuální činnosti (protože už kostely neopravujeme svépomocí, ale musí být na to firmy). A já se domnívám, že třeba ruční práce (a při ní společenství) je jedním z prvků mužské spirituality.

Také je dobré si všimnout toho, že víru předávali vždy především otcové. V dnešní době jsou to ale maminky, kdo s dětmi sdílí víru - a je pochopitelné, že jim předávají především "ženský rys víry".

Ale jinak dát odpověď příliš nemohu. A jak z toho ven také moc nevím :-D

Ohledně toho objektivního a subjektivního bych to takto neřekl - že nemusíte dělat to, co říkáme. Chtěl jsem tím vyjádřit, že v homilii zaznívá objektivní, se kterým je třeba se popasovat v subjektivní rovině. Ale to by měla být otázku duchovního rozhovoru, protože člověk má tendenci si umět vše vysvětlit a omluvit. Duchovní průvodce je tu od toho, aby ho případně na to upozornil, aby ho trochu "podráždil" - jestli je opravdu jeho rozlišení správné.

Duchovní doprovázení je opravdu velmi důležité. Protože člověk to může opravdu přehánět i opačným směrem. Pokušitel je opravdu vynalézavý v tom, jak na člověka jít. A člověk to mnohdy nevidí, protože v tom prostě žije. Potřebuje pohled zvenčí.

Z Vašeho textu mi ale vyznívá, že vnímáte duchovní průvodce jako toho, kdo říká, co má člověk dělat. To rozhodně ne! Proto mluvím o doprovázení, nikoli vedení. Duchovní průvodce nikdy nesmí rozhodovat za člověka. Může mu předkládat různé pohledy, ale rozhodnutí je vždy na člověku. Duchovní průvodce nikdy nemůže říci, co má dotyčný dělat - nemůže žít jeho život. Pokud byste narazila na průvodce, který vám říká, co máte udělat, tak se mu oblouknem vyhněte :-D

Ano, i kněz a duchovní průvodce se může mýlit. Ale to je otázka do diskuze - člověk by ho měl na to upozornit a vést s ním v tom rozhovor - bohužel, nám kněžím mnohdy chybí zpětná vazba - především ve svátosti smíření. Někoho "raníme", ale on nám neřekne, že jsme řekli něco, co ho ranilo...

Ohledně té homilie. Vždy na neděli Dobrého pastýře se zamýšlím nad úlohou kněze. Takže i v homilii toto dělám. Píši články do časopisu (i na těchto stránkách můžete nalézt články věnující se kněžství). Ale asi to neumím správně podat, aby to lidé pochopili a přijali... Hold nejdůležitější je vždy osobní zkušenost. Měl bych se hodně učit od P. Toufara a prostě nedopustit, aby mě lidé znali jen z neděle z kostela od ambonu. Musím být více mezi němi...

Datum: 10.07.2016

Vložil: Marie

Titulek: Re: Re: Re: duchovní doprovázení

Já to uvedla jako extrém, že nemusíme dělat to, co při homílii kněz říká. :-) Chápu to tak, že si člověk má slova kněze probrat ve své osobní situaci a popřemýšlet, co on sám může udělat, ale právě že někdy může třeba i přijít na to, že konkrétní rada by byla v jeho případě špatná, protože by např. jako ten otec šidil rodinu. Člověk se ale samozřejmě nesmí vymlouvat jen tak proto, že se mu do toho nechce.

Vnímám duchovního vůdce jako někoho, kdo mi radí a snaží se ukázat mi třeba nějaký jiný pohled na věc. Ale ano, představuji si, že duch. vůdce občas doprovázenému řekne: víš co, udělej to a to, zkus to. Ale nemám žádnou zkušenost s duchovním vůdcem, vy víte líp, jak to chodí. ;-).

Myslím, že to musí být hrozně těžké, přijít za někým, i když je to kněz, a říct mu o tom, že mne zranil. Určitě si to žádá nejprve odpuštění toho zranění, ale pak taky odvahu, že mne ten člověk, i když je to kněz, nezraní znovu, že mne pochopí, přijme. Podle mne je to hrozně těžká věc...

Datum: 30.06.2016

Vložil: Marie

Titulek: Jak Bůh jedná ve SZ

Dnes jsem při čtení úryvku ze Starého Zákona začala přemýšlet nad tím, jak správně vnímat jednání Boha, jak ho popisuje Starý Zákon. Připadá mi, že je zde Bůh často představován jako někdo, kdo reaguje na lidi, kteří si ho nehledí, prostě tím, že se na ně naštve, že na ně uvrhne za to nějakou pohromu. Jistě, chce je tímto přivést zpět k sobě, ale často to vyznívá jako msta, ze které v tu chvíli není úniku a je těžké to vnímat jinak. Např. Ámos 9, 1-4: "Nikdo z nich neuteče, neunikne, nevyvázne. ... Skryjí-li se před mým zrakem na mořském dně, poručím hadu a vyštípe je odtud. Půjdou-li před svými nepřáteli do zajetí, poručím meči, aby je tam pobil, NEBOŤ MŮJ ZRAK SPOČINUL NA NICH KE ZLÉMU A NE K DOBRÉMU." Chápu, že tato situace, popisovaná u Ámose, je vyústěním nějaké dlouhodobější špatné situace Božího lidu (odvrácení se od Boha), chápu, že zde může hrát roli vnímání Boha pisatelem (prorokem) - ale přece proroci prorokovali vnuknuté Boží slovo, oni si ho nevymýšleli a jak tedy vnímat ve SZ neustále popisovaný Boží hněv, když třeba v citovaném Ámosovi už není pro člověka možnost tomuto hněvu uniknout - takže už člověk nemá možnost nápravy, ani kdyby chtěl. Kde je v tom Bůh jako láska. Chápu, že Bůh má právo na to, vyžadovat od nás lidí určité chování, změnu srdce, že je to k našemu dobru, ale pomstychtivý Bůh do toho jaksi "nezapadá". Určitě nebudu jediná, které v těchto úryvcích připadá Bůh Starého zákona jiný než Bůh zjevený v Ježíši Kristu.
Děkuji za odpověď.

Datum: 03.07.2016

Vložil: P. Martin Sklenář

Titulek: Re: Jak Bůh jedná ve SZ

Velkým nebezpečím, se kterým se křesťané potýkali od svého počátku, bylo rozlišení na starozákonního Boha (ten "zlý" Bůh) a novozákonního Ježíše (ten hodný). Takové rozlišování je třeba razantně odmítat. Už jen proto, že vždy jedná celá Trojice, jen jedna osoba vystupuje při určitém jednání do popředí. Stvoření je dílem celé Trojice, i když ho připisujeme primárně Otci. Vykoupení je jednáním celé Trojice, i když ho připisujeme primárně Synovi, stejně jako Posvěcení, o kterém mluví u Ducha svatého. Nen možné stavět SZ a NZ proti sobě.

Řekl bych k tomu dvě věci.

1) První věcí, která platí o Písmu jako celku, tak o jednotlivých knihách - výroky není možné vytrhávat z kontextu, ale je třeba je v kontextu číst. V kontextu celého Písma, respektive v kontextu knihy daného proroka. Pokud si vezmete zmíněnou knihu proroka Ámose, tak jeho kniha knočí (podobně jako u ostatních proroků) Božím zaslíbením (v tomto případě zaslíbení obnovy). Onen hněv tedy není posledním Božím slovem, ale po něm jetě následuje zaslíbení obnov...
Představte si, že budu sledovat situaci ve vaší rodině. Uvidím, jak dítě něco provede. Uvidím, jak dáte dítěti přes zadek a odejdu - a budu říkat, že jste přísná maminka. A nebudu už sledovat, jak to bude pokračovat, jak dítě obejmete a řeknete mu, že ho máte rádo a začnete mu říkat, proč dostalo přes zadek, apod. Nemohu hodnotit situaci do chvíle, než není situace dokončena - stejně tak není možné hodnotit výrok proroka, dokud není dovyřčen.

2) Jedná se o můj pohled na věc. O milsoti říkáme, že předpokládá přirozenost. My stále poukazujeme na Boží mocné skutky, na jeho zázraky, ale já budu v Písmu vidět mnohem víc přirozenost (že Bůh mnohdy jedná skrze přirozenost, skrze řád stvoření). V řádu stvoření pak platí zákon akce a reakce. Každá akce přináší svou reakci. A to nejen na fyzické, ale i psychické a duchovní rovině. Na fyzické rovině to mnohdy poznáváme. Na psychické rovině už tento zákon nejsme schopni tak dobře rozpoznávat a v duchovní rovině jsme mnohdy zcela ztraceni. Svatopisci dělají to, že představují tento princip akce a reakci právě v duchovní rovině.
Onen trest je vlastně důsledkem jednání člověka. Je to reakce na akci, kterou koná. To, co svatopisec dělá, je to, že vnímá jako pána této reakce Boha. On je Pánem dějin. Proto já osobně nevnímám ony výroky o trestu, o zavržení a pod. jako projev Božího hněvu, ale jako vyjádření, jaká je reakce akce, kterou konám. Svatopisec k tomu připojuje, že i v tuto chvíli je Bůh svrchovaným pánem dějin, mého života - i v tomto odpadu. Vše je pak ale vždy zakončeno Božím "vpádem" a jeho milosrdenstvím a jeho spásou...

Datum: 07.07.2016

Vložil: Marie

Titulek: Re: Re: Jak Bůh jedná ve SZ

ad 2,
Tomu úplně nerozumím. Na jednu stranu je Bůh Pánem reakce na akci (hřích), na druhou stranu tuto reakci nevnímáte jako Boží hněv, ale jako prostou reakci. To mi přijde příliš odosobněné. Ta reakce je zde Boží hněv, nebo ne?

Přemýšlela jsem nad Vaším přirovnáním ke zlobivému dítěti a až jsem si rozepsala jednotlivé kroky situace se zlobícím dítětem, trochu jsem to pochopila. Když trestám dítě, nedělá mi to sice radost a mám ho při tom stále ráda, ale potrestám ho proto, abych ho odvrátila od toho, co dělá. Bohužel často netrestám s chladnou hlavou, ale hněvám se při tom na něj.
A Bůh se tedy hněvá nebo nás trestá s chladnou hlavou? O Božím hněvu je přece často v Bibli řeč.
Neptám se na proroka Amose proto, že bych viděla Boha "dvojmo" - starý Bůh Starého zákona a "mladý" Bůh Nového zákona, ale proto, že jsem zrovna na tohoto proroka narazila při denní četbě Písma podle mého diáře od Salesiánů, a tak jsem četla jen ten citovaný oddíl. A mám upřímnou snahu porozumět tomu, jak chápat Boží hněv, aby pro mě tvrzení, že Bůh Starého zákona se v Novém zákoně nezměnil a je tentýž, nebyl jen fakt přijatý proto, že jsem o tom mnohokrát slyšela, ale abych si to i dokázala rozumem obhájit, jak to je, když se zdánlivě projevuje tak odlišně.

Už tedy trošku rozumím akci - reakci, ale nechápu, jestli je tato reakce projevem Božího hněvu. Musím si Vaše slova ještě trochu nechat projít hlavou, abych porozuměla...

Datum: 07.07.2016

Vložil: P. Martin Sklenář

Titulek: Re: Re: Re: Jak Bůh jedná ve SZ

Předkládal jsem svůj pohled - nevím, jak by se na to tvářili biblisté :-D

Chtěl jsem ukázat, že vnímám ony skutečnosti na principu akce a reakce. Uveďme příklad z fyzické roviny, kde nemáme problém tento zákon reflektovat. Když strčím ruku do ohně, tak si ji popálím. A můžeme se ptát, zda to, že "trestem" za strčení ruky do ohně je popálená ruka je dílem Božím, či nikoli. Bůh přeci stvořil tyto zákony, on je tedy Pánem dějin. Z toho pohledu je to tedy dílo Boží. Ale my samozřejmě budeme zdůrazňovat, že je to důsledek mého svobodného jednání.

Tak, a toto bych nyní přenesl do duchovní roviny a třeba do vnímání hříchu. Já budu říkat, že hřích má své důsledky - to je ta přirozená rovina. Svatopisec ale bude zdůrazňovat ono Boží jednání a bude ho popisovat termínem "Boží hněv", jako Boží reakce na tento hřích (další reakcí je milosrdenství...). Svatopisec se mnohem více zaměřuje na popisování reakce z pohledu Boha, nebo lépe řečeno s pohledem upřeným na Boha.

Boží hněv ale není výmyslem svatopisce, ale je také skutečností. My dnes žijeme v době, kdy se zdůrazňuje Boží láska, jeho milosrdenství (a to je třeba zdůrazňovat), ale tím opomíjíme druhou stranu mince - vědomí toho, že Bůh projevuje také svůj hněv, že soudí, apod...

Boží hněv ale mnohdy nekončí na člověku, ale na skutku, který člověk vykonal. Starý zákon (a pak i NZ) nás několikrát zpravuje o tom, že Bůh nejedná jako člověk. On rozlišuje mezi člověkem a jeho jednáním. A zatímco skutek odsuzuje, člověka miluje. Když odkáži na onen příklad s dítětem a jeho výchovou. Když dítěti dáte přes zadek (a budu doufat, že ne v návalu své zlosti... :-D), nečiníte tak proto, že se hněváte na dítě, to přeci milujete. Ale váš hněv je zaměřen na jeho skutek. Bohužel, my toto ale neumíme tak rozlišovat jako Bůh - zvláště u dospělých. Tak častokrát jednání spojujeme s osobou - tedy odsuzujeme nejen jednání, ale i člověka.

Tak nevím, jestli už jsem odpověděl. To, co bych chtěl zdůraznit, je to, že Boží hněv je pozitivní věcí - Tímto hněvem Bůh odsuzuje můj hřích, ale zároveň se v něm projevuje láska vůči mně.

A ještě k jedné věci bych se vyjádřil. Píšete o četbě úryvku na den. Víte, já toto vnímám jako jeden z problémů (který vytváří i liturgie). Knihy Písma svatého (zláště pak NZ) nevznikaly tak, aby si pak člověk četl jen pár veršů. Svatopisec počítal s tím, že se bude číst celá kniha. Celá kniha má určitou gradaci. A my najednou nyní chceme rozumět jen pár veršům. To je ta důležitost znát kontext, mít nějaké základní teologické vzdělání - vzdělávat se i v dospělosti.
S tím souvisí třeba i práce nás kazatelů. Jenže bohužel žijeme v době, kdy všechno musí být krátké. A kdy lidi nezajímá výklad (tedy představení těch souvislostí), ale chtějí myšlenku. Chtějí vybrakovaný, jednoduchý návod, jak rozumět, jak jednat. Ale tak se nikam neposuneme. Tak pro nás Písmo zůstane na vždy nesrozumitelnou knihou.

Tím rozhodně nechci zrazovat od četby Písma. Ba naopak. Čtěme denně Písmo. Ale zároveň si nemysleme, že hned budu rozumět, respektive, že stačí jen číst a nemusím se vzdělávat. Dvě slova - trpělivost a vzdělání.

Datum: 08.07.2016

Vložil: Marie

Titulek: Re: Re: Re: Re: Jak Bůh jedná ve SZ

Děkuji za vysvětlení pojmu Boží hněv, už je mi to srozumitelnější.

Co týče denní četby Písma jsem hrozně moc ráda, že Saleziáni vydali pro letošní rok diář s odkazy na každý den, a to nejen na evangelium, ale i další čtení. Když jsem začala číst, zjistila jsem, že je toho tolik, co vůbec nevím, že v Bibli stojí a právě že mnohému nerozumím, dokonce se mi někdy zdá, že nevidím úplnou souvislost mezi těmi jednotlivými čteními a žalmem. Neznám právě ty souvislosti, které vy vykládáte ve svých homiliích a myslím, že je většina z nás ani nemůže znát. Jak tedy porozumět Písmu? Nejsme v opravdovém porozumění souvislostí odkázaní právě jen na výklad kněze? A je chyba, když čte člověk Bibli s vědomím, že ty souvislosti (dobu, situaci, místní poměry) prostě nemůžu znát (těžko teď půjdu studovat teologii) a tak jen hledám ten aspekt, co mi to říká do mého života, čím mne to oslovuje? Přece i každý kněz ve stejnou neděli u stejného evangelia vyzdvihne úplně jiný aspekt toho, co si z toho úryvku může člověk vzít pro život.

Datum: 24.06.2016

Vložil: Marie

Titulek: Duchovní doprovázení

Dnes jsem si četla o nemocech křesťanů - katolíků. A opět mám dotazy, tentokrát ohledně duchovního doprovázení.

1. Potřebuje každý křesťan duchovního vůdce, pokud chce být dobrým křesťanem?
Je v silách kněží nabídnout každé duši osobní doprovázení?
Znamená to, že pokud křesťan nemá osobního duch. vůdce (nechá se doprovázet jen slovem kněze při svátosti smíření a homílií při mši), nedoje svatosti? (V čem spočívá svatost křesťana?)
2. Měl by tímto duchovním vůdcem být vždy farář? Případně kněz z blízké farnosti?
3. Je vždy duchovní vůdce křesťana také jeho zpovědníkem, anebo je možné tyto věci do určité míry oddělit a např. u faráře se zpovídat a jiným knězem se nechat vést v duchovním životě?

Omluvám se za množství otázek...

Datum: 27.06.2016

Vložil: Marie

Titulek: Duchovní doprovázení

Tak už jsem našla v IVN v tématu liturgického roku, 19. kapitolu o duchovním doprovázení. Spousta věcí je v tom zodpovězena. Ale přesto: Je možné, tzn. nevadilo by, v dnešní době, kdy se mažou vzdálenosti, kdyby duchovní vůdce byl na jednom konci světa a ten vedený někde na 2. konci? Nebo by bylo lépe, aby byl duchovní vůdce vždy někde v blízkosti a viděl v reále, jak ten vedený skutečně žije, protože jinak by se mohlo stát, že vedený něco řeší a přitom nevidí nějaký svůj problém, hřích ve svém životě, protože ho to ani nenapadne.

Ještě přemýšlím o tom, když z manželů jeden touží po duchovním doprovázení a ten druhý nemá tuto potřebu, ale přece se ho bude hodně dotýkat, když 2. z partnerů bude někým duchovně doprovázen (bude řešit i věci týkající se chodu rodiny). A co když partner skutečně nesouhlasí, anebo když se třeba při vedení kříží vedenému poslušnost duchovnímu vůdci a poslušnost manželovi - dělal by to proti jeho vůli, např. chodit do kostela ve všední den, jak často povzbuzujete, ale když by manželka neměla oporu v manželovi a děti by v kostele nevydržely a manžel by doma huboval... (manželé si neslibují poslušnost, ale vzájemný respekt, ale pokud by jeden manžel nerespektoval partnerovu potřebu duchovního vedení, neuvolňuje to 2. partnera od jeho slibu respektu a úcty).

Každopádně je asi v každé situaci potřeba se za to modlit, že.

Datum: 29.06.2016

Vložil: P. Martin Sklenář

Titulek: Re: Duchovní doprovázení

Tak koukám, že jste už na stránkách nějaké odpovědi nalezla...

Já bych k tomu přeci jen ještě něco málo řekl. Osobně vnímám osobu duchovního průvodce jako velmi podstatnou. Skoro bych řekl, že bez duchovního doprovázení lze těžko žít skutečně křesťansky. Bez tohoto doprovázení totiž křesťan žije častokrát jen "demoverzi" křesťanství - tedy nějaký zdánlivý základ (jít v neděli do kostela, modlit se...), anebo je křesťan ve velkém nebezpečí, že se bude točit kolem sebe a že se bude rozhodovat a žít život podle svého zdání (tedy i v oněch oblastech, kde si přirozeně volí jednodušší cestu, protože ta není tak náročná...).

Když říkám, že každý křesťan by měl mít duchovního průvodce, pak jednou z nejčastějších reakcí je, že to my kněží nemůžeme v současném počtu zvládnout. Na to bych řekl několik věcí. Jednak, duchovním průvodcem nemusí být jen kněz, ale může to být také jiný věřící křesťan. Není to ale člověk na popovídání, ale má to být člověk, který mě má provázet - tedy musí mít nějaké kvality, nějaké povědomí o duchovním životě. Proto jsou většinově duchovními průvodci kněží, kteří tuto zkušenost mají třeba už jen z mnohých duchovních rozhovorů...
Především pak ale říkám, že věřím, že zde platí určitá ekonomická rovnice - jaká je poptávka, taková bude nabídka. Věřím totiž, že kněží bude v naší zemi tolik, kolik jich potřebujeme. Častokrát říkám, že mnoho lidí nás potřebuje jen jako obřadníky a na to je nás stále ještě dost. Vyrůstají-li děti v tom, že kněz je obřadníkem, pak pro volbu tohoto povolání nemají mnohdy přirozené předpoklady (prostředí). Budou-li ale další generace vyrůstat v tom, že kněz je někým důležitým pro náš život, že se s ním pravidelně setkáváme, že nám nesmírně pomáhá, pak věřím, že následující generace si budou toto povolání volit ve větší míře a že tedy bude dost těch, kteří budou provázet - tedy, pokud lidé budou chtít duchovně doprovázet, bude také vyrůstat dost těch, kteří to budou činit.
Ohledně spojení duchovního doprovázení se svátostí smíření. V naší západní tradici je více rozvinuto toto spojení (na východě je to striktně rozděleno). Ale já bych zároveň zdůraznil, že jít k nějakému knězi ke zpovědi, i když mi tam něco řekne, není duchovním doprovázením. V tu chvíli kněz naplňuje roli lékaře, kterou u svátosti smíření také má.

První skutečností, kterou bych zdůrazňoval, je to, že kněz ví, že je duchovním průvodcem někoho (protože duchovní doprovázení není jen o radách, ale třeba také o modlitbě za dotyčného...). Zároveň si pak takový kněz může dovolit říci něco otevřeněji - nemusí tolik řešit, jak na to ten člověk zareaguje (ve zpovědnici je třeba dávat si velký pozor na to, abych někoho nezranil...). Protože úkolem duchovní průvodce je také ukazovat na věci, které nejsou v pořádku.

Duchovní doprovázení je tedy v naší tradici běžně spojováno se slavením svátosti smíření, ale není jen slavením této svátosti. Je hlubším a širším rozhovorem, který mnohdy vyžaduje více času (než pět minut) a mnohdy se odehrává jindy, než přede mší svatou...

Ohledně toho, zda budeme mít na to čas. Domnívám se, že se jedná o jednu z nejdůležitějších služeb (slavení svátostí a s tím mnohdy spojené duchovní doprovázení). Proto si myslím, že my kněží bychom mu především těmto skutečnostem měli věnovat svůj čas. Jinými slovy, pokud bude tak velký zájem věřících, že nebudu stíhat, tak bych se zbavoval jiných věcí, které je také dobré dělat, ale která já dělat nemusím - výuka náboženství, různá společenství, apod. Je dobré, když i zde je kněz zapojen (třeba i aktivně), ale není to tak nezastupitlné, jako ono slavení svátostí a duchovní doprovázení.

Ohledně toho problému s druhým partnerem. Ano, sám si to velmi uvědomuji. Jedna z věcí, kterou říkám snoubencům, je i proto příliš nevěřím na manželství mezi pokřtěným a nepokřtěným. Říkám rovněž, že je smutné, když jeden má duchovní doprovázení a druhý nikoli, protože jednak se rozevírají nůžky v duchovní rozměru jejich manželství a jednak to nejsmutnější, co v manželství asi je, je chvíle, kdy jeden z partnerů chce něco řešit a druhý nikoli... A to je mnohdy obsahem duchovního doprovázení...
Navíc si uvědomuji nebezpečí jisté žárlivosti. Přeci jen si dokáži představit, jak je asi muži, který má pocit, že ho žena neposlouchá, že kvůli němu není schopna něco změnit, ale pak, po rozhovoru s knězem, je ve svém životě schopna o změnu určitých věcí usilovat. Ano, jsou to nebezpečí, na které je třeba si dávat pozor. Ale zároveň opakuji, že volba životního partnera by měla jako podstatné rozlišovací kritérium brát v potaz také právě otázky duchovní, mezi nimi i schopnost partnera na sobě duchovně pracovat - právě skrze duchovní doprovázení...

Datum: 29.06.2016

Vložil: Marie

Titulek: Re: Re: Duchovní doprovázení

Děkuji za odpověď.
Pořád mi to vyplývá, že je nejlepší, když (pokud možno manžele společně) doprovází kněz z farnosti, který rodinu navštěvuje... Ale co když manželé nemají pocit, že by kněz ve farnosti (farář) byl tím pravým pro jejich doprovázení? Mohou ho rádi pozvat k sobě domů, jdou k němu ke zpovědi, ale duchovní doprovázení je přece jen i o tom, že člověk musí mít pocit, že jsou obě strany na stejné notě, jinak bude jeden mluvit o něčem a druhý to pochopí úplně jinak. A/Nebo tu nebude ta patřičná naprostá důvěra...
Neznám úplně životopis P. Pia nebo P. Jana Maria Vianeye (omlouvám se, pokud píši špatně jméno), ale utkvělo mi u obou v paměti, že k nim proudily davy lidí, kteří toužili po duchovním slově. Lze to také považovat za duchovní doprovázení? - těžko většinu lidí znali (byli odkázáni na to, co jim o sobě řekli, neviděli je v "reálném" životě - ale mohli mít dar Ducha svatého, který jim mnohé o člověku před nimi poodkryl) nebo je doprovázeli dlouhodoběji, ale třeba ty lidi posunuli někam výrazně dál. Také mě napadá, že ti lidé nešli ke svému knězi ve farnosti, ale táhli daleko za knězem dobré pověsti u obyč. lidí...
Přemýšlím nad tím vším hodně, protože vnímám, že je potřeba se modlit za nalezení vhodného duchovního vůdce, který by také "sedl" nám oběma manželům, protože i když se jako manželé milujeme, přece nejsme úplně stejní a nemusí nám být blízcí ti samí lidé... Někdy je také potřeba počkat na manžela, až také dozraje do potřeby být duchovně doprovázen.

Datum: 30.06.2016

Vložil: Marie

Titulek: Re: Re: Re: Duchovní doprovázení - pokračování úvah

Nedá mi to a přemýšlím nad tím v souvislosti s naším konkrétním manželstvím, které žiji doma a dnes. Uvědomuji si, jak moc jsme v této oblasti s manželem rozdílní. Znamená to, že je naše manželství špatné? Nutně musím říci, že ne. Subjektivně (a snad i objektivně) mohu naše manželství označit jako šťastné, spokojené, plné lásky a porozumění, přijetí toho druhého přes jeho odlišnosti "mouchy". Samozřejmě, že i u nás jsou chvíle, kdy se nepochopíme, kdy se i zraníme, ale umíme si odpustit a jít dál, přijímat toho druhého i s tím. Jsme hodně rozdílní v tom, jak prožíváme svoji víru, i když ji nyní už prožíváme v kruhu naší rodiny s dětmi, takže se společně účastníme bohoslužeb, modlíme se. Ale manžel není žádný filozof, nepotřebuje nad ničím hloubat a studovat, prostě to bere, jak to je a přichází. Když je příležitost, jdeme na nějakou duchovní obnovu a on se jí zúčastní rád, ale přesto vnímám, že to dělá i kvůli mne, že ten impuls pro tyto chvíle vycházejí spíše ode mne. Já jsem také ta, která v rodině častěji vede modlitbu a která vyučuje děti ve věcech víry (nakolik zmůžu jako matka). Teď to možná vypadá, že mu beru z rukou otěže a kkočíruju všechno sama na úkor jeho. Ale já si nemyslím, že to u nás takto funguje. Myslím, že každý máme dary na něco jiného a já mám blíže k tomu, vést děti ve věcech víry a manžel si s nimi třeba zase hezky pohraje. No a manžel v sobě nenachází důvod, proč by vyhledával nějakého duchovního vůdce, vnímá vedení ve slovechn kněze, který k nám mluví při homilii, nebo si také třeba rád přečte Kat. týdeník a v něm také najde nějaké zamyšlení. To mu stačí. Já jsem v tom jiná a potřebu duchovního doprovázení bytostně vnímám, ale nemám v blízkosti kněze, za kterým bych šla a nebála se, že ho budu rušit v jiných činnostech (špatná konkrétní zkušenost), a že mi bude rozumět a bude ochoten se mnou zabývat. Co má člověk v takové situaci dělat? Čekat a modlit se za nalezení příhodného duch. vůdce nebo rezignovat raději na toto hledání, protože manžel respektuje, ale nechápe tuto miji potřebu?

Mimochodem, když uvažuju nad Vaším názorem na to, že homilie nejsou duchovním doprovázením, musím si dovolit trochu s Vámi nesouhlasit. Chápu to tak, že nejsou osobním duchovním vedením

Datum: 30.06.2016

Vložil: Marie

Titulek: Re: Re: Re: Re: Duchovní doprovázení - pokračování úvah

Jejda, tak se mi to odeslalo, ani jsem po sobě ten svůj text nečetla. Dořeknu myšlenku, pak se příp. opravím v tom, co jsem už napsala.

... Chápu to tak, že homilie nejsou konkrétním osobním duchovním vedením, ale vnímám je jako duchovní doprovázení kněze jeho farníků. Kněz se přece snaží svým farníkům něco sdělit, někam je posunout. A pokud čtu Vaše homilie a články tady na Vašich stránkách, a snažím se uvést do svého života aktualizaci, kterou tam píšete (ne, nejsem tak dokonalá, abych to skutečně uměla uvést všechno do života, ale aspoň se nad tím můžu zamyslet a zkusit to), tak je to podle mne chtě nechtě také určité duchovní doprovázení, ale ne duchovní vedení. Vyvrátíte mi to, nebo rozumíte tomu, jak to myslím?

Datum: 03.07.2016

Vložil: P. Martin Sklenář

Titulek: Re: Re: Re: Re: Re: Duchovní doprovázení - pokračování úvah

Jeden z problémů, se kterým se ve svém kněžském poslání, je ten, že nedokáži správným způsobem vyjádřit povahu věcí, kteřé předkládám. To, že zde říkám některé věci, které mohou znít tvrdě, není hodnocení života druhých lidí. Nikdy bych si nedovolil tvrdit, že je někdo špatný křesťan, že je nějaké manželství špatné... Už jen proto, že nejsme stroje, a každé manželství bude prostě jiné. Každý jsme vyrůstal v jiném prostředí, máme jinou zkušenost. A tak to, co u jednoho manželství může být selháním (zhoršením stavu), může být u druhého manželství naopak obdivuhodné (ohromný posun dopředu).
Byl bych moc rád, kdyby lidé pochopili, že ve svých textech, ve svých homiliích... nejsem jejich kritikem - ve smyslu, že bych říkal, pan XY je špatný, ale jsem ten, kdo je vede k tomu, aby uvažovali o svém životě. To, co píši a říkám nemá usvědčovat konrkétního člověka, ale má ho to vést k tomu, aby on sám sebe "usvědčoval", tedy sám se snažil o to ve svém životě něco dělat.

Co se týká duchovního doprovázení - obecně s ním mají větší problém muži-manželé. Ono to souvisí i s dobou. Dnešní doba nás vychovává k tomu, abychom byli individuality, abychom si vystačili sami. Člověk je nejradši svým pánem, dělá si věci podle svého (to bychom mohli více rozebírat, proč tomu tak je...). A tento postoj se přenáší i do křesťanství. Lidé se domnívají, že být dospělým křesťanem znamená, že už nepotřebuji duchovní doprovázení... Ale to je ohromný omyl. Opravdu si budu stát za tím, že pro dobrý křesťanský život je duchovní doprovázení velmi, velmi důležité.

Samozřejmě je nejlepší, když je to kněz, který je blízko. Ale už sv. František Saleský, když psal Filotee, tak jí říká. Ne jeden ze sta, ale jeden z tisíce... Ano, pro vaše duchovní doprovázení je vhodný "jeden z tisíce". A je tedy třeba ho hledat...

Osobně říkám, co je dnes 100km, abych zajel jednou za měsíc za svým duchovním průvodcem? Je třeba objevit, že je to opravdu podstatná věc, a od mládí ji mít zabudovanou ve svém životě. Když budu muset jezdit jednou za měsíc k dokrotovi, tak také prostě budu jezdit...

Znovu se vrátím k homiliím a článkům. Ano, kněz má být pastýřem. Tuto službu vykonává i v článcích, homíliích. Ale to nestačí.Já ve své homlii mohu předkládat jen věci k úvaze. Zasadit do kontextu vlastního života to musí každý. A k tomu by měl potřebovat duchovního průvodce, se kterým to konzultuje, respektive, který mu pomáhá, aby opravdu ve svém životě o něco usiloval (přeci jen jsme z povahy těmi, kteří volí cestu menšího odporu).

Uvedu příklad. Já v kázání řeknu, že bychom měli chodit do kostela i ve všední den. To je obecné tvrzení. Pak je ale třeba ho konfrontovat s životem každého jednotlivce. Protože pro někoho může být každodenní chození do kostela správné, ale pro jiného může být hříšné. Pokud tatínek odjíždí brzy ráno do práce a vrací se pozdě večer a ještě by šel každý den do kostela a neviděl tak děti, tak je to špatné. Proto je třeba, aby docházelo ke konfrontaci tvrzení s osobním životem - a to je otázka duchovního doprovázení.

Osobně bych si přál, abych se jednou dožil doby, kdy lidé, které duchovně doprovázením, mi každý týden napsali svou reflexi nedělního evangelia, či homilie. O co vlastně chtějí usilovat, jak chtějí slyšené a rozjímané uvádět do svého života. A v tu chvíli jsme jako duchovní průvodce ke konzultaci, ke korekci, k předkládání rad, pomoci a doprovázení.

Tak snad jsem odpověděl.

Datum: 07.07.2016

Vložil: Marie

Titulek: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Duchovní doprovázení - pokračování úvah

Chvála Kristu!
Děkuji za odpovědi!
Zcela jasně vnímám, že ve svých homiliích a textech nechcete nikoho soudit, ale předkládáte, jak by to mělo být v ideálním případě. Ukazujete směr tam, kde se člověku cesta klikatí... Omlouvám se, jestli jsem ve svém minulém příspěvku příliš konkrétně aplikovala Vaše slova na mou situaci, možná se to do této diskuze nehodí. Bylo to právě jen zamyšlení nad tím, jak chápat Vaše slova v konkrétní situaci mého života.
Myslím, že se vyjadřujete velice přesně, ale každý z nás lidí vkládá do komunikace, tedy do toho, co slyší, čte, i do toho, co mluví, píše, svou jedinečnou zkušenost a svůj vlastní pohled na svět, který je přece jen trochu odlišný od toho chápání a vnímání druhého člověka, a tak se prostě musí stát, že se my lidé někdy přesně nechápeme. Bůh nás tím krásně učí milosrdenství vůči sobě i druhým, že? Takže i já se moc omlouvám za nepřesná vyjádření a nejasně formulované myšlenky. O to víc, že jsem tyto věci, o kterých se bavíme, nestudovala a přesto si občas dovoluji polemizovat s Vámi, knězem. Ale je to jen proto, abych porozuměla...

Myslíte, že to, že muži mají menší zájem o duchovní vedení než ženy, je záležitost doby? Není to spíše nastavením muže obecně, že muž třeba tolik neřeší, na rozdíl, od žen, co se v něm uvnitř odehrává? Pak je zde samozřejmě řada mužů, kteří svou víru velice hluboce prožívají a z této skupiny je pak mnoho kněží, jáhnů, řeholníků... Ale určitě muž prožívá svou víru jinak než žena.

S tou vzdáleností máte asi pravdu, že dnes člověk sedne do auta a dojede si, kam potřebuje, když chce. Na druhou stranu třeba pro mě osobně by to byl z mnoha důvodů velký problém, dostat se jednou za měsíc na druhou stranu republiky, ať už proto, že mám malé děti nebo pro to, že manžel úplně nechápe mou potřebu duch. doprovázení. S velkými obtížemi bych toho cestování byla schopná max. dvakrát do roka. Budu prosit Pána, aby se ten jeden z tisíce přece jen našel někde blíže mému prostředí... :-)

S těmi homiliemi mi vždy přijde na mysl ten příběh, jak se mnicha zeptá jeho představený (?), o čem bylo kázání a mnich neví. Na dotaz, k čemu mu to tedy bylo, když z toho kázání nich neví, mnich sám sebe přirovnává ke kameni v řece, který omílá voda, až je krásně oblý, vyhlazený. Stejně tak na jeho srdce působí kázání, která si sice nezapamatuje, ale ony přesto mění jeho srdce. Stejně tak homilie, která slyším nebo si je čtu nezůstávají v mé hlavě a paměti, spíše jen některé myšlenky, podněty pro život z víry, které možná nenápadně mění můj život k lepšímu. Hrozně ráda bych byla schopná každou neděli si jasně stanovit, co je mým předsevzetím pro tento týden, na co se chci zaměřit, ale většinou toho nějak nejsem schopná. Přesto věřím, že slyšené a čtené evangelium a kázání utváří a ovlivňují můj život z víry. Od té doby, co jsem se rozhodla každé ráno číst z Bible, vnímám, jak mě toto rozhodnutí pozitivně ovlivňuje. I když si nad Písmem nejsem schopná udělat konkrétní předsevzetí dne na základě onoho úryvku z Písma, přesto už ta touha být Bohu blíž, která se ve mě touto četbou formuje, má zásadní cenu...

Datum: 22.06.2016

Vložil: Marie

Titulek: téma: PPR a antikoncepce (viz 15. hodina - 2 cíle manželství)

K teorii o PPR zkušenosti a otázky z praktického života (ona ta teorie zní dobře, ale v životě všechno tak jasné a jednoznačné není):

Po porodu žena nějakou dobu nemusí být schopna dodržovat některá zásadní pravidla PPR - hlavně to, že se teplota měří ráno po min. třech hodinách klidu. Představte si 1. rok života s malým dítětem: V noci 3x vzhůru (někdo i víckrát), do toho 1-2x vstávání ke starším mrňavým sourozencům. Poslední vstávání: cca. v 5 hod. ráno. Spánkové fáze cca. 2-3 hodinové, spíš méně než více. Málokdy se podaří, většinou ne, mít za sebou ráno 3 hodiny klidu. Ráno vstanu s tím, že mi křičí dítě a já ho nenechám 5 min. řvát, než se poměřím. Nebo mi skočí do peřin starší dítě a je také po měření. Spolupráce manžela? Ten přece v 5 vstal a utíkal do práce... Takže jsme odsouzeni k min. jednoroční abstinenci od manželského spojení?
Nechci, aby to vyznělo útočně nebo odmítavě, ale to jsou praktické situace všedního života. Trochu mi to připomíná občasné představy lidí, že s dětmi do kostela v útlém věku nechodit a střídat se u nich doma s manželem (každý na jinou mši) nebo že mám jako máma právo nejít na mši, když mám doma prcka. No, takže když máme těch prcků třeba tři nebo pět, tak to znamená, že buďto nebudu až 15 let chodit do kostela (při počtech 5 dětí krát tři roky na každého) nebo že 15 let se s manželem nesejdeme na mši a neoslavíme ji jako rodina. Nemilé vyhlídky... Ale stejně tak při praktikovaném PPR mi přijde slepá ulička zdržet se spojení s manželem třeba na 1 rok, protože žena není schopná měřit si teplotu. Ano, jsou i jiné metody, způsoby, jak odhadnout plodné a neplodné dny, např. kalendářně. Ale co když má žena nepravidelný cyklus, řekněme, že na kojení se také nemůže spolehnout a opravdu už po několika dětech nevidí sílu u sebe ani u manžela zvládnout situaci otěhotnění třeba půl roku po porodu posledního dítěte?
Mám v úctě slova kněze, ale bylo by opravdu fajn, kdyby se vyjádřili i nějací rodiče! V anketě je 17 lidí, kteří pravidelně navštěvují tyto stránky, jsou mezi nimi i nějací rodiče?

A ještě jedna poznámka: je velice těžké v dnešní době rozhodnout se mít více dětí i proto, že se vystavíte velkému tlaku okolí. Když se objevíte s houfem malých dětí a bříškem k tomu, lidé více či méně nevěří svým očím a ptají se (často dost neomaleně): To jste plánovali? (Co je jim do toho, já se jich také neptám na věci týkající se intimního života) nebo: Kolik jich jako ještě chcete mít? (Člověk si připadá jako zvířátko v ZOO, kolem kterého chodí lidé jako kolem neuvěřitelného unikátu a nevěřícně kroutí hlavou, že je něco takového možné). Anebo odsouzení způsobem: To je nerozumné, v dnešní době, taková hrozná doba, nevíte, co bude a jak je uživíte, až budou chtít studovat, atd. (Časté i v prostředí širší rodiny), příp. posměšky typu: No jo, vy nepoužíváte antikoncepci, že?... Samozřejmě si člověk i sám klade některé takovéto otázky, ale nejlepší je vše svěřit do rukou Božích a nezneklidňovat se přespříliš a vnímat, že člověk s více než dvěma dětmi je v dnešním světě určitým znamením, výzvou, že to jde i jinak (i když to není tak lehké a pohodlné) ... Alenení třeba se bát toho, mít více dětí. Děti jsou úžasný Boží dar...

Datum: 22.06.2016

Vložil: P. Martin Sklenář

Titulek: Re: téma: PPR a antikoncepce (viz 15. hodina - 2 cíle manželství)

Tak k PPR se mohu opravdu vyjadřovat jen jako teoretik. Samozřejmě tyto námitky jsou časté a já je nikterak nezpochybňuji. Uvědomuji si, že jedna věc je teorie a druhá věc je pak praxe, lidský život. Já bych se jen chtěl vždy vyvarovat toho, představovat teorii jen jako ideál, mnohdy nedosažitelný. Jsem možná trochu "idealista", ale já věřím, že to nejlepší, co může člověk potkat, je žít plně podle Božího spásného plánu, tedy podle jeho nařízení...

Jinak já se domnívám, že princip kalendáře, která žena vede již v dospívání, tedy již před vstupem do manželství, napomáhá k tomu, aby vysledovala pravidelnost cyklu, který snad ve větší míře zůstává pravidelný i po porodu (neřeším teď rozhašení cyklu hormonální antikoncepcí, která je dávána běžně dospívajícím, apod.). Nepředstavuji to jako vždy platné pravidlo, ale domnívám se, že ve chvíli, když se žena prostě nemůže měřit, tak v tomto může nacházet oporu.

Tady ale budu odkazovat na odborníky, kteří se tomu věnují a rozumí tomu mnohem víc, než já - například Liga pár párů...

Jinak chci vyjádřit, že sám, sedmé dítě, chovám nesmírný obdiv ke všem manželům, kteří mají se zodpovědností početnější rodinu. Říkám si, kam se na ně hrabu a opravdu mám před nimi jistou bázeň a neskutečný obdiv! A tak rád bych jim, v míře, jaké mohu, byl nápomocný - jako kněz, i jako ten, kdo může povzbuzovat farní společenství k sounáležitosti...

Datum: 21.06.2016

Vložil: Marie

Titulek: K homilii k 12. neděli v mezidobí C

Dobrý den,
jen pár poznámek k homilii minulé neděle:

1. Cituji: "Je to velké tajemství eucharistie, které člověku dává možnost poznat Ježíše."

Jak to chápat v souvislosti s nekatolíky, kteří neslaví Eucharistii, ale pouze připomínku? Znám pár dobrých nekatolíků, kteří se žijí svou víru v Ježíše Krista způsobem, který mne v dobrém slova smyslu zahanbuje a dává dobrý příklad (každodenní četba Bible s rozjímáním a modlitbou, dotazování se Boha na jeho vůli při různém rozhodování se, atd.). Tím nechci snižovat význam Eucharistie, vnímám, že je to středobod křesťanského života. Živý Bůh uprostřed nás. Přesto nemohu říct, že nekatolíci, kteří nepřijímají Eucharistii, by nepoznávali Ježíše.

2, Jak představit vlastním dětem modlitbu, ve které dává člověk prostor Bohu, aby se ho dotazoval. Klasická naše večerní rodinná modlitba je: děkujeme Bohu za to, čím nás obdaroval, prosíme o odpuštění, co se nám nepovedlo ve vztahu k druhým, prosíme o různé věci, dary, pak Otče náš a Zdrávas Maria. Jak předat malým dětem, že to není v modlitbě vše, že modlitbou je i prostor, kdy jsem zticha a naslouchám Bohu? Budu ráda, když odpoví i rodiče ze svých zkušeností s modlitbou s dětmi.

Datum: 21.06.2016

Vložil: P. Martin Sklenář

Titulek: Re: K homilii k 12. neděli v mezidobí C

Chvála Kristu!

Mockrát děkuji za Vaší reakci.

ad 1) Už když jsem to psal jsem přesně myslel na tuto problematiku a na otázku protestantů. V první řadě bych chtěl říci, že s vámi plně souhlasím. I mě zahanbují svou vírou mnozí protestanté, nebo způsobem a ryzostí svého života i mnozí nevěřící. Onou větou jsem rozhodně nechtěl vyjádřit absolutnost, ve smyslu, kdo nepřistupuje k eucharistii, nepoznává Boha, či žije nutně špatný život.
Jedna prosba v Denní modlitbě církve říká něco v tomto smyslu: Dej, ať lidé hledají pravdu a když ji najdou ať ji ještě usilovněji hledají. Je to velmi hluboká prosba, která představuje dvojí skutečnost. Já mohu znát pravdu, ale přesto ji musím stále hledat. Stejným způsobem můžeme mluvit také o víře a poznání Krista - mohu ho znát, milovat, věřit v něho..., ale přesto platí, že musím také v tomto poznání, lásce, víře v něho růst. Přirovnám to ke vztahu mezi mužem a ženou. Věřím, že když vstupují do manželství, že se znají (a snad i takovým způsobem, že nikdo jiný dotyčného nezná tak, jako jeho partner). Ale zároveň snad všichni budeme zdůrazňovat, že i po svatbě se musí poznávat, růst ve vzájemném poznání.

V tomto slova smyslu bych tedy představoval onu větu ohledně poznání skrze Eucharistii. Nepopírám, že je možné poznávat Krista v Písmu svatém, v osobní modlitbě... a že toto poznání může být jedinečné, ohromné, že jím mohu být zahanben. Že mohu žít s Bohem jedinečný vztah. Ale přesto budu trvat na tom, že eucharistie vnáší do tohoto poznání nový a jedinečný rozměr. Pro mě je eucharistie, kromě mnoha dalších věcí (reálná přítomnost Krista...), excelentní školou života - Ježíš nás učí svým příkladem, učí nás, co to znamená ztratit svůj život a tím ho nalézt... A v eucharistii si tento způsob života osvojujeme. O eucharistii a jejím významu pro náš život ostatně mluvím v některých článcích na těchto stránkách, či v hodinách náboženství, které se tomuto tématu věnují.

ad 2) O modlitbě v rodinách se také snažím častokrát hovořit. V dnešní době se můžeme v rodinách setkávat s tím, že valnou část modlitby jsou jednotlivé výroky dětí a dospělých - děkujeme, prosíme... Je chvályhodné a dobré děti učit takového modlitbě!!! Ale bohoužel se nám z rodiny mnohdy vytratilo to, učit děti také církevním modlitbám (kromě Otčenáše, Zdrávas Maria (překvapilo by vás, kolik dětí IV. a V. třídy ZŠ z katolických rodin nezná ani tuto modlitbu)). Když řeknu rodičům, aby se s dětmi modlili také růženec, Denní modlitbu církve, tak jsem považován za blázna. Nehledě na to, že se děti nikdy tyto modlitby nenaučí, platí také to, že se také nikdy nenaučí vlastně jinak modlit, než vlastními slovy (a tato modlitba jim pak nevyhovuje ve společenstvích, v manželstvích a proto se ve společenstvích, v manželstvích přestávají modlit).
Abych přistoupil přímo k otázce. Domnívám se, že právě tyto modlitby jsou nejjednodušším prostorem k tomu učit děti modlit se také způsobem naslouchání. Vyžaduje to ale od rodičů velkou odvahu a nadšení...
Uvedu příklad. Co takto si přečíst z Písma svatého úryvek vztahující se k nějakému tajemství růžence, a pak se společně pomodlit jeden desátek s tím, že každý před Zdrávasem, který recituje on, řekne, co ho na úryvku oslovuje, čím bychom měli Ježíšovo jednání napodobovat, apod...? Není to škola, ve které se učíme naslouchat Božímu slovu?
Nebo si doma sednout (v sobotu večer, v neděli ráno) a přečíst si nedělní evangelium a s dětmi si o něm popovídat, najít s dětmi, k čemu nás evangelium vybízí a následně přemýšlet o tom, jak toto slovo v týdnu uvádět do svého života (nějaké předsevzetí, o co budeme usilovat).
Nebo se modlit breviář a tak vyrůstat ve škole žalmů, tedy modliteb, ve kterých nepronášíme vlastní slova, ale obracíme se k Bohu slovy církve, slovy, kterými se k Bohu obracel sám Ježíš? A v těchto slovech, která ne vždy nutně vyjadřují to, čím žiji já, objevovat také tajemství mého života v kontextu ostatních - modlím se také za ostatní, kteří se nemodlí, tedy modlí se ve mně Bůh?
Vím, že to může být těžké, ale sám jsem v takovém prostředí vyrůstal (na faře jsme se modlili i celý růženec - 15 tajemství - ano, nebavilo mě to, ale pro dospělost mě to nesmírně obohatilo), doma jsme se modlili někdy breviář, někdy desátek růžence (způsobem, který jsem představil) křížovou cestu (rovněž meditatvním způsobem)...

S požehnáním
P. Martin Sklenář

Datum: 22.06.2016

Vložil: Marie

Titulek: Re: Re: K homilii k 12. neděli v mezidobí C

Ad 1,
Ještě jsem všechny Vaše články nečetla, nestíhám... :-D

Zrovna dneska ráno jsem si vzpomněla na jeden den na duchovní obnově, kde byl ve stanu vystaven Ježíš v Nejsvětější svátosti a lidé se tam měli možnost mu klanět, později ho kněz přenesl vedle na oltář a klanění pokračovalo "veřejně". A říkám si, jak nás Pán Ježíš učí vydanosti, jakou má k nám lidem ohromnou důvěru, když se nám naprosto vydává do rukou, jako nemohoucí a nechá nás lidi ho přenášet, "kam nás napadne" (v dobrém slova smyslu). Že je to škola pro nás, pro mě, abych se nebála "pustit se" a odevzdat do vůle Boží, protože Bůh ví, co je pro mě nejlepší, kam mě má "zanést" On.... Takže, Ježíš nás opravdu neustále učí v následování.

Jinak s tím srovnáním života Ježíše a manželství: po 11 letech manželství mohu říct, že když se dívám zpět, bylo uzavření manželství jakoby skok do neznáma ;-D. Člověk během chození poznává toho druhého, ale nikdy se nedostane do těch situací, které zažívá v manželství. A pak žasne (s láskou), co že je vlastně ten druhý zač a co že já jsem vlastně zač, protože jsem v těch situacích také ještě nikdy nebyla a teď poznávám sebe sama... (To nemyslím jako hrůzné zjištění, koho jsem si to vzala, ale neustálé poznávání milovaného člověka). A v tom vidím stále tu podobu v životě s Ježíšem. Když mu řeknu ano, je to taky takový krok do neznáma, kde mě čeká něco moc krásného, ale i chvíle těžké, ale Ježíš mě v nich podrží a já poznávám Jeho úplně jinak, více, než kdybych mu ano neřekla. A poznávám více taky sama sebe, co jsem to vlastně zač...

ad 2, Obdivuji Vaše rodiče, jak zvládli modlitbu v rodině s tolika dětmi. To je pro mě zatím vize, co píšete, breviář s dětmi snad později, polovina z nich ještě neumí číst ;-). Ale desátek růžence a sednout si nad evangeliem, to bychom zvládli, tedy když zorganizujeme lépe čas. A jsme u toho, co je pro člověka nejdůležitější, já vím. Ale někdy je to fakt těžké s malými dětmi, když jsou unavené, mají odřené ruky, nohy, kolena, mají plnou plínu a hlad... I rodič má jen omezenou kapacitu. Proto obdivuji Vaše rodiče, že to zvládali...

Datum: 22.06.2016

Vložil: P. Martin Sklenář

Titulek: Re: Re: Re: K homilii k 12. neděli v mezidobí C

Když jsem se v nějakých 19-ti letech stal příležitostným služebníkem při podávání svatého přijímání, jedna z prvních věcí, která mě fascinovala, byla skutečnost, že Kristus se mi "vydává" do rukou. On jde tak daleko, že já ho mohu držet - on mi tak věří...

Téma eucharistie (a slavení mše svaté) je pro mě snad nejdůležitější. Snad proto, že jsem tak byl vychováván (kažodenní mše svatá, v neděli i tři - jako ministrant a ten, kdo otevíral...), a pak v kněžství díky P. Toufarovi - zde ve svatostánku je ten, kterého neznáte...

Ohledně obdivu mých rodičů - také je obdivuji a jsem jim nesmírně vděčný :-D. Ani u nás to jistě nebyla idylka... :-). Ale to podstatné je asi právě onen návyk a představení té škály.

Víte, mám takovou zkušenost třeba právě ohledně toho desátku růžence. Rodiče mi říkají, že to děti nezvládnou, apod. Z náboženství mám zkušenost, že zvládnou :-D. A když mě občas někam pozvou na návštěvu a já se třeba s nimi modlím, tak to také zvládnou - myslím, že vliv na to má právě i to, že kněz je u nich doma.
K nám chodil častokrát na návštěvu jeden kněz. S ním jsme se modlili breviář (ještě ve chvíli, když jsem neuměl číst), růženec (rozjímavej desátek), apod... Mám to v živé paměti. Myslím, že návštěva kněze toto usnadní, protože to, alespoň jaká je moje zkušenost, děti lépe berou... Tak moc bych toužil, kdybych to, co jsem sám přijal, mohl předávat dál...

Jak jsem psal už výše v jiné odpovědi. Znovu opakuji, že před všemi rodiči, kteří o něco usilují, smekám. Že je obdivuji a že bych jim zároveň tak rád pomáhal...

Datum: 16.06.2016

Vložil: Marie

Titulek: Jan Křtitel - jak to chápat

Nerozumím Písmu, když čtu o Janu Křtiteli. V Mt 11, 13n Ježíš říká: "Neboť všichni proroci i Zákon prorokovali až po Jana. A chcete-li to přijmout, on je Eliáš, který má přijít." Jenže Jan sám, když se ho ptali, odpovídal záporně: J1, 21: "Znovu se ho zeptali: "Jak to tedy je? Jsi Eliáš? Řekl: Nejsem." Jelikož je větší autoritou Ježíš, věřím jeho slovu, ale potom nerozumím Janovi. Jak to, že on sám o sobě neměl jasné mínění, poznání, na něm se splnilo, že před Mesiášovým příchodem přijde Eliáš - tedy přišel ne osobně, ale způsobem života a moci (viz vysvětlivka k vydání NZ ve formě textu užívaného v českých liturg. knihách z roku 1989). Jan určitě sám o sobě úmyslně nelže, ale věříme-li Ježíši, tak neúmyslně lže a jak to, že má o sobě jiné poznání, než Ježíš? Proč farizejové v době přímého působení Jana Křtitele neměli mít jasno v tom, že on je ten slíbený Eliáš a až teprve Ježíš s nějakým časovým odstupem to o něm doznává? Budu ráda za študované, promeditované odpovědi. Díky.

Datum: 21.06.2016

Vložil: P. Martin Sklenář

Titulek: Re: Jan Křtitel - jak to chápat

Chvála Kristu!

Nejsem biblista, takže má odpověď nebude nikterak fundovaná. Pokusím se na ni ale odpovědět jednoduchým způsobem, který je aplikovatelný na mnohá jiná místa v evangeliích, kdy si můžeme všimnout zdánlivých protimluvů.

Všimla jste si někdy, že se evangelisté rozcházejí v počítání dní velikonočního tridua (a to už je z jistého pohledu hodně podstatná věc), že se rozcházejí v počtu Ježíšových návštěv Jeruzaléma, nebo dokonce i v tom, kdy Ježíš vstoupil do nebe (zde dokonce i sám Lukáš ve svých dvou dílech předkládá dvě "odlišné" verze)...?

V první řadě je třeba vždy pamatovat na to, co beru do ruky za knihu, když čtu Písmo svaté. Že neberu Ježíšovu biografii, že neberu knihu historie, ani doslovný zápis nějakých událostí. Beru do ruky knihu, která mi, v kontextu lidských dějin, vypovídá o Bohu. To jsou první brýle, které si musím před četbou nasadit.

Druhé brýle, které je třeba nasadit, jsou brýle autora. Ono hodně záleží na tom, kdo píše, komu, a proč. Co chce svým dílem docílit. U evaneglistů tedy budou rozdíly vyplývat třeba a především právě z tohoto - různí adresáti, respektive odlišný důvod sepsání evangelia. Tak např. evangelista Matouš píše své evangelium převážně židokřesťanské komunitě. Tedy ve svém evangeliu se bude zaměřovat na způsob uvažování židů, bude pracovat s jejich reáliemi, odkazovat na Písmo svaté...

Tím se dostáváme k jádru věci. Jedním z takových důležitých pravidel je to, že bych neměl při dokazování určitých věcí spojovat výroky dvou evangelistů. Samozřejmě to není absolutní, ale pokud mi něco nehraje, tak bych v první řadě měl rozlišit, zda si "protiřečí" výroky v jednom evangeliu, nebo mezi dvěma evangelisty.

Skoro vždy to bude druhý případ - mezi dvěma evangelisty. Pak je tedy dobré se zamýšlet nad tím, komu evangelista píše své evangelium a co je záměrem jeho sepsání.

Když vezmeme vámi předloženou skutečnost. První výrok je z Matoušova evangelia. Tedy z evangelia, které je psáno převážně židokřesťanské komunitě, tedy věřícím, kteří pocházeli ze židovství. Židé očekávali před příchodem Mesiáše proroka Eliáše. Evangelista Matouš tedy Ježíšovým výrokem ukazuje na to, že v Janu Křtiteli bylo toto očekávání naplněno - Jan byl oním Eliášem.

Evangelista, který nepíše židům, ale píše člověku, který o tomto očekávání nic nevěděl, nebude tento výrok předkládat, nebo ho "upraví". Pro čtenáře, který nezná židovské reálie, je očekávání Eliáše něčím, co nemá význam. Janovo popření, že je Eliášem, je tedy vyjádřením toho, že zastává jedinečnou úlohu v Ježíšově příchodu. On je "hlas volajícího na poušti". To je to, co chce zdůraznit evangelista Jan - Jan Křtitel je hlasem, který připravuje na Kristův příchod.

Oba evangelisté se tedy vlastně obsahově shodují, třebaže oba mají zcela odlišný výrok. Matouš své komunitě ukazuje, že Jan Křtitel je předchůdcem, stejně jako to evangelista Jan činí svým způsobem (takovým, aby to jeho adresát pochopil).

Ještě jednou zdůrazňuji, že evaneglisté nejsou diktafon, který by zaznamenával přesnou přímou Ježíšovu řeč (či kohokoli jiného). Oni zprostředkovávají poselství, jeho obsah. A to takovým způsobem, aby to bylo srozumitelné jejich adresátům. Můžeme pro to evaneglisty obdivovat, protože se jim povedlo jedinečným způsobem inkulturovat poselství o Ježíši. Podařlo se jim to, co se bohužel mohdy nedaří nám - mluvit tak, aby nám rozumněl náš posluchač.

Přeji požehnané dny. S požehnáním
P. Martin Sklenář

Datum: 13.06.2016

Vložil: Marie

Titulek: Chození do kostela z donucení

Dobrý den, o. Martine,
přečetla jsem si Vaši krásnou homilii k evangeliu 11. neděle v mezidobí C a napadla mě jedna otázka. V zamyšlení k evangeliu píšete o tom, jak je zkázou pro člověka, když se chová farizejsky a činí skutky víry pro ně samé, aby měl splněno, a ne že by vyplývaly ty skutky z lásky k Bohu. Mám jedny známé, které mají syna v pubertě. Ten tráví momentálně hodně času u PC a ke všemu ostatnímu ho nutí - k návštěvě kostela, kamarádů, atd. Jde mi o tu návštěvu kostela. Má smysl nutit náctileté dítě chodit do kostela, když on nechce a je jasné, že až mu bude 18, nikdo ho nedonutí? Není to farizejské? Jenže jeho rodiče vychází z upřímné snahy udržet kluka ve víře a neví jak na to, aby se úplně nespustil a neodpadl. Kde je ta rovnováha mezi farizejským dodržováním skutku účasti na nedělních bohoslužbách a svobodou vlastního (u dítěte nedospělého) jednání, rovnováha mezi vynucováním si a snahou předávat dítěti víru? Nevím, jak jsou na tom se společnou modlitbou, atd., ale co můžou dělat teď v tuto chvíli, kdy už syn odmítá účastnit se? Co jim poradit?
Díky za reakce.

Datum: 21.06.2016

Vložil: P. Martin Sklenář

Titulek: Re: Chození do kostela z donucení

Chvála Kristu,

odpověň na tuto otázku není takto možná. Protože to vždy požaduje konkrétní přístup na základě způsobu prožívání života víry v rodině, historie výchovy a mnohé další. Já osobně jsem zastáncem spíše toho, aby se dospívající do kostela nenutili chodit (myslím tím starší 15 let - u dětí naopak zastáncem jsem). Donucováním totiž už nic nespravíme. Problém bude totiž především v minulosti!!!
Jak jsem řekl, na otázku nelze odpovědět. Přesto se pokusím nějaký nástin předložit. Ale zdůrazňuji, že se jedná o obecný náhled na skutečnost a to z mé kněžské praxe na základě různých rozhovorů.

Myslím si, že častokrát je problém v tom, co jsme svým dětem předali. Já se mohu opakovaně setkávat s tím, že dětem nezprostředkováváme (nepředáváme) víru, ale jen tradici, nějaké zvyklosti. Předáváme jim to, co jsme si pod víru schovali my - totiž jít v neděli do kostela, doma se ráno a večer pomodlit... To jsou podstatné věci, ale nedostatečné. A pak se ještě setkávám s tím, že i v tomto málu nejsme věrní (zvláště ona modlitba), respektive jsme schopni s tím handlovat.

Další problém je, že sami předáváme špatný žebříček hodnot. Nejčastěji to vidíme u náboženské výchovy. Kdy mají přednost různé kroužky. Já uvádím příklad. Když už dítě chodí na náboženství, co se stane, když výjimečně paní učitelka klavíru změní svou hodinu a dá ji do hodiny náboženství? Dítě půjde na klavír. Klavír dostane přednost před náboženstvím. Co by se stalo, kdybych já náhodou jednou změnil hodinu náboženství a dal ji v čase, kdy je klavír? Dítě znovu půjde na klavír... To ukazuje, co má přednost. Jaké jsou hodnoty, které jsou přítomné v naší rodině, v čem dítě vlastně vychováváme (to bude příklad, který mu dáváme). Jestliže všechny možné věci mají přednost před vírou (i před modlitbou), pak dítě přijímá tento způsob uvažování, a pak ho aplikuje i na nedělní mši svatou. Nic překvapivého. Sám jsem zažil, že se mi jednou většina dětí v neděli zvedla při mši a odešla pryč z kostela, protože měli fotbalový zápas. Je snad zřejmé, co se do dětí vložilo. Nyní se sklízí...

No, a pak jako velký problém vidím to, že nemáme vybudovanou "strukturu" společenství. Dítě by od narození mělo patřit do nějakého společenství (společenství maminek s dětmi, předškolních dětí, prvního stupně, druhého stupně, mládeže...). My ale nic takového nemáme a nic takového nebudujeme!!! Je nám to vcelku jedno (nám, jako kněžím, rodičům, farním společenstvím...). Zároveň tato společenství mají být životem víry, kdy člověk není jen příjemcem, ale také tím, kdo dává (jak to ale chtít, když sami rodiče prožívají křesťanský život většinou jen na bázi, že přijímají a dávat nejsou ochotni...). Dospívající mládež by měla být ve farnosti zaháčkována, měla by mít nějaký úkol, zodpovědnost... Sám vzpomínám na to, jak jsem v 15-ti letech dostal klíče od kostela. To byla zodpovědnost, která mě nejen udržela v kostele (tam bych stejně i tak chodil), ale především mě naučila určitému způsobu prožívání křesťanského života - aktvního prožívání. Společenství a zodpovědnost (nějaký úkol), to jsou věci, které mohou udržet mládež v kostele a pomoci ve zdravém dozrání v křesťanském životě. Pokud tyto dvě skutečnosti jsou, domnívám se, že ona otázka zda nutit, či nikoli, se vůbec neobjeví...

Toto je jen náčrt. Mě osobně mrzí, že rodiče začínají otázku svých dětí řešit až v pubertě, v době, kdy už se řeší problém. Vůbec neřešíme prevenci!!! Sám přemýšlím o tom, jak rodičům zřetelně vyjádřit, že akci, kterou nyní provádějí při výchově svých dětí, zákonitě přinese svou reakci, nad kterou pak budou plakat.

Trochu mě mrzí, že 15 let neposlouchají kněze, církev, a pak čekají, že kněz, či církev budou dělat zázraky...

Doufám, že jsem nějakým způsobem odpověděl. Je to ale opravdu obecné, a psané ve zkratce.

S požehnáním
P. Martin Sklenář

Datum: 21.06.2016

Vložil: Marie

Titulek: Re: Re: Chození do kostela z donucení

Děkuji za odpověď.
Jistě se shodneme v tom, že je pozdě řešit věci až v 15 letech. Ale také je pravda, že život není černobílý a rodiče si mohou spoustu chyb uvědomit až později a co teď... Navíc může hrát roli více vlivů, například to, že kluk v nějakém společenství byl, ale setkal se zde s posmíváním, což ho ranilo a na základě této skutečnosti si udělal odstup... To už pomůže asi jen modlitba. Přijde mi, že tlačit kluka do kostela pak nemá cenu, ale zase chápu rodiče, že to s ním "nechtějí vzdát", když kluk má sklon trávit čas jen u PC. Ale to už je asi na poradnu jinde... Jen jsem chtěla dodat, že mladý člověk může mít i zkušenost se společenstvím ve farnosti, ale třeba špatnou...

Datum: 21.06.2016

Vložil: P. Martin Sklenář

Titulek: Re: Re: Re: Chození do kostela z donucení

Ano, nežijeme v ideálním světě a věci nejde nikdy nalajnovat. I sebelepší výchova nikdy nedává jistotu, že dítěti víru předáme. Víra je vždy darem! To, co se od nás vyžaduje (rodiče, kněží, společenství církve), je to, abychom vytvořili co nejlepší prostor k přijetí tohoto daru.

O modlitbě za dar víry pro děti jsem nemluvil - ale ta je pochopitelně základním předpokladem. Já ve své odpovědi zaměřil svou pozornost pouze na onu přirozenou stránku věci.

Jak jsem psal, já nemohu odpovědět konkrétně, protože konkrétní odpověď vyžaduje znalost situace, rozhovor s lidmi, být jejich společníkem... Má odpověď je prostě obecná.

Já jen chtěl poukázat na to, že většinou jsou ony věci do očí bijící již v době výchovy. Že rodiny jsou na to upozorňovány, ale nedbají na to. Jako kněz se mohu opakovaně setkávat s tím, že rodiče přicházejí až ve chvíli, kdy už je problém (chybí prevence, která by vyplývala s pevných vztahů s knězem, farností...). Ostatně, podobně je to také s manželstvími (i zde manželé přichází za knězem až ve chvíli, kdy je "pozdě"). A rád bych, abychom pochopili, že je třeba spolupracovat hned od počátku - tuto spolupráci musí chtít kněží (věnují tomu energii), i rodiny (chtějí s knězem a farností spolupracovat).

Datum: 28.02.2015

Vložil: Iveta Zemanová

Titulek: Hledat Pána v postní době

Chvála Kristu,
v postní době modlitbou, půstem a almužnou máme obnovovat vztah s Pánem.
Občas se může zdát, že se Pán skryl. Pro tento případ se nebojte jej hledat ve svém nitru modlitbou, neboť sv. Jan od Kříže ve své knize Živý plamen lásky při rozboru své čtvrté básně uvádí verš:
"Kde jenom skrytě přebíváš"
"Praví, že v jejím lůně skrytě přebývá, protože, jak jsme řekli, na dně podstaty duše došlo k tomuto sladkému objetí.
Je třeba vědět, že Bůh přebývá ve všech duších skrytě a zahalen v jejich podstatě, protože kdyby v nich nebyl, nemohly by trvat.
Ale v tomto přebývání je rozdíl, a veliký: v jedněch přebývá sám, a v jiných nepřebývá sám; v jedněch přebývá rád, v jiných přebývá nerad; v jedněch bydlí jako ve svém domě, všecko tam přikazuje a řídí, a v jiných je jako cizinec v cizím domě, kde ho nenechají nic přikazovat ani dělat.
V duši, v níž přebývá méně žádostí a vlastních zalíbení, je nejvíc sám a nejraději a přebývá tam jako ve vlastním domě, řídí ho a spravuje. Přebývá tam skrytěji, čím je tam víc sám.
A tak v této duši, ve které nepřebývá žádná žádost ani jiné obrazy a tvary, ani náklonosti k nějaké stvořené věci, přebývá nesmírně skrytě Milovaný v tím důvěrnějším, vnitřnějším a uzším objetí, čím je ona, jak jsme řekli, čistší a osamělejší od všeho, co není Bůh."
Tato slova souvisí s Ježíšovým výrokem o modlitbě:
Když ty se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se k svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí. (Mt 6,6).

Přeji Vám požehnanou obnovu vztahu s Pánem a požehnané hledání Pána v modlitbě.
Iveta

Datum: 16.02.2015

Vložil: Iveta Zemanová

Titulek: 6. neděle v mezidobí - Malomocenství

Chvála Kristu,
s chorobou malomocenství se mi při čtení homilie na evangelium spojilo "a žijte v lásce, tak jako Kristus miloval nás a sám sebe dal za nás jako dar a oběť, jejíž vůně je Bohu milá" (Ef 5,2). Protože pokud se druhým z lásky otevřu, mohu očekávat, že mi druhý ublíží, čímž se vystavuji nemoci malomocenství, neboť buď se uzavřu do sebe a raději uteču do samoty a zatvrdím své srdce, aby mi už nikdo neublížil nebo budu šťastná, protože mohu přijít k Ježíši a poprosit ho: „Chceš-li, můžeš mě očistit.“ (Mk 1,40).
A protože Ježíš uzdravuje svou láskou, tak při uzdravování se ve mně láska, kterou jsem již před tím rozdávala svou otevřeností a svou službou druhým, se musí zvětšit. Toto znásobení lásky musí vést k ještě větší otevřenosti pro druhé.

S popisovaným soucitem souvisí to, že Terezie z Avily, ctnost čistá láska nazývá vášeň. On Ježíšův soucit je projev čisté lásky. V dnešní době pojem vášeň spojujeme se sexuální oblastí jako něco špatného. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že pokud mám něco ráda, tak opravdu jsem vášnivá a pokud mi něco vadí, tak to svou vášní vyjádřím a pokud jsem spokojená, tak svou vášeň zase nasměruji do rozdávání lásky druhým..
Iveta

Datum: 04.02.2015

Vložil: Iveta Zemanová

Titulek: 4.neděle v mezidobí, 1.2.2015

Chvála Kristu,
tuto homilii jsme tuto neděli neslyšeli v kostele, ale zaplať Pán Bůh, že si ji můžeme projít a rozjímat nad ní.
Začnu asi hned u toho, že i já málem podlehla tlaku okolí, jelikož jsem tento týden neměla čas na přečtení, když mám chvilku volnou, tak jsem raději v Boží přítomnosti sama nečině - jen být s ním, a po zážitku peskování nad vaším rozmělňováním Božího slova jsem chtěla napsat, abyste napsal vždy resumé :-). Ale jen jsem se začetla, hned jsem poděkovala, že jsem včera už večer nechtěla nic psát a že jsem to odložila na dnešek, protože takto dopodrobna rozvedený smysl Božího slova, bych sama nezvládla a jsem ráda, že znám člověka, který má tento dar a že ho používá a pokud se to někomu nelíbí, tak má svobodu a nemusí na vaše mše chodit.
Se zatvrzelostí srdce se mi hned pojí má nedělní návštěva Setkání Církve bratrské, kde kazatel měl připravené čtení z proroka Jóela a kázání měl zaměřené na v. 2,13: "Roztrhněte svá srdce...", což bychom měli všichni udělat a pustit k sobě do srdce Pána se svým slovem, neboť pro nás je srdce životně důležitý orgán a potřebujeme jej proměnit, aby změklo a přijalo Boží lásku.
O síle slova mluvil i arcibiskup Dominik Duka v katedrále při mši 2.2., která byla obětována řeholníkům a zasvěceným. Mluvil o tom, že ve společnosti se odráží naše nedodržování slova, které dáme. Síla našeho slova je malá a nedůvěryhodná, což se opravdu odráží v celé společnosti..
Arcibiskup to ukazoval na dnešním stavu manželství, což souvisí se 2. čtením, kde sv. apoštol Pavel nabádá manžele, aby měli na mysli věci Pána.
Pán vždy své slovo dodržel a proto my křesťané máme také a tím ovlivňovat naše okolí. Vždyť při uzavírání manželství dáváme slib v dobrém i v špatném, proto se nemáme hned zaleknout nějaké zkoušky, ale být trpělivý a vytrvat. Člověk neví, pro jaké dobro to je potřeba.
odpověď:
Snažím se, aby šel pryč nečistý a aby to špatné, které ve mně činí, zemřelo. Ježíši Kristu nechci ubližovat, i když ...
Iveta

Datum: 06.02.2015

Vložil: Isabela

Titulek: Re: 4.neděle v mezidobí, 1.2.2015

Milá Iveto,
potíže s dodržením slova vnímám i u sebe. Občas se musím přizpůsobit okolnostem, či druhému a vím, že hřeším na svou důstojnost, která mi byla svěřena a kterou tím jednáním pošlapávám.
Je pravda, že v dnešní době to nějak lidé neřeší. Žijí přítomný okamžik a na budoucnost či věčnost nemyslí. Když už myslí na věčnost, tak jen v tom smyslu, že se převtělí a že svým chováním to nijak neovlivní.
Síla slova je opravdu malá, velká je pouze v reklamě a při volebním slibování. Ovšem reklama je lživá a politické sliby?
Bela

Datum: 20.01.2015

Vložil: Isabela

Titulek: 2. neděle v mezidobí

Zatím jsem přečetla pouze slova k evangeliu, protože jsou velmi hluboká a musím o nich v klidu přemýšlet.

Ten dovětek k aktualizaci pro dnešní dobu tam ani není potřeba, neboť to vyplívá z celého textu.

Se sdělováním o setkání s Ježíšem jsem se setkala pouze u lidí, kteří se zasvštili Bohu buď v řeholním společenství, či jako kněží. U věřících jsem se setkala o svědectví pouze výjimečně, většina pouze má jen povrchní vztah nebo jsou natolik uzavření ve svých představách, že Pána do svého života nechtějí pustit, protože se bojí, že nebude po jejich. Jiní jsou nadšení zpočátku, ale když narazí na neochotu či na uzavřenost druhých leknou se a berou to jako, že jim dali možnost, ale druzí nechtějí, tak nemá cenu se snažit. U starších věčících tam je to komplikované, protože se bojí, co si druhý pomyslí, ale v soukromí, když druhému důvěřuje, tak sdělí své nádherné zkušenosti. Nevím, jak jiné církve, ale u katolíků nás ani nevedou druzí (starší ve společenství) ke sdělování zkušeností s Pánem Ježíšem Kristem. Ve společenství jde jen o setkání, popovídání a maximálně o modlitbu, ale o mluvení o živém Bohu v našem životě to neznám.

Datum: 20.01.2015

Vložil: Ladybird

Titulek: Re: 2. neděle v mezidobí

Milá Isabelo.
nedá mi nezareagovat na Váš příspěvek. Zřejmě patřím ke starším ročníkům, ale rozhodně se necítím být zařazena po bok těch, kteří se obávají reakcí druhých. Dokonce si troufnu zásadně nesouhlasit s názorem, že starší generace se bojí, co si druhý pomyslí. Myslím si, že na cestě k Pánu Ježíši jsem urazila už značný kus, setkala se s nejrůznějšími lidmi, jejich příběhy, názory i zkušenostmi, ale strach z reakce druhých jsem nepotkala. Pohybuji se převážně mezi nevěřícími, ale nikdy jsem v konfrontaci s nevěřící společností nezažila obavu, že by snad mé počínání zesměšňovala. Nepatřím k těm, kteří mají potřebu se neustále nějak zviditelňovat, upozorňovat na sebe. Jsem zastáncem skutků a skutečného jednání.
Každopádně děkuji za rozbíhající se diskuzi . Tyto stránky navštěvuji pravidelně, k jednotlivým textům a jejich myšlenkám se opakovaně vracím.
Lb

Datum: 20.01.2015

Vložil: Isabela

Titulek: Re: Re: 2. neděle v mezidobí

Milá Ladybird,
děkuji za reakci. Jsem ráda, že se nebojíte reakce druhých a že nemáte negativní odezvu. Jen jsem se zřejmě špatně vyjádřila, neboť myslím, že se nebojí reakce nevěřících, ale spíše reakce věřících, na dané vyprávění. To si vymýšlíš nebo to jsi špatně pochopila.S vyprávěním o setkání a působení Pána v životě se opravdu moc nesetkávám. Máte nějakou zkušenost ze setkání s Pánem?
Isabela

Datum: 20.01.2015

Vložil: Ladybird

Titulek: Re: Re: Re: 2. neděle v mezidobí

Milá Isabelo,
patrně jsme se nepochopily. Nebo zřejmě jsem nepochopila já Vás. Stále totiž nerozumím pojmům jako je obava, strach, negativní reakce (a je úplně jedno. zda se jedná o věřící či nevěřící). Pocházím z věřící rodiny, všichni mí předkové byli vždy praktikující katolíci, a to i v dobách, kdy kvůli víře zakoušeli skutečné bezpráví. Nikdy jsem však nezaznamenala nic, co by vypadalo jako stížnost či obvinění. Víra je dar, který nám dává snášet vše, co přichází. Můj růst ve víře formují skutečné příklady života, nikoli jen vyprávění. Nerozumím nějak dotazu na zkušenost setkání s Pánem, můžete mi jej prosím nějak zpřesnit?
Předem moc děkuji.
Lb

Datum: 22.01.2015

Vložil: Milá Ladybird

Titulek: Re: Re: Re: Re: 2. neděle v mezidobí

Milá Ladybird,
zřejmě si nerozumíme, neboť já nemám natolik obratný jazyk, abych zvládla vyjádřit, co chci. Zkusím to nějak popsat, snad si porozumíme.
Zatím jsem pochopila, že já tomu říkám zkušenost setkání s Pánem a Vy tomu říkáte příklad života. I když Vy mluvíte o pasivním sdělování, já o aktivním.
Já bych ráda, aby lidé si své setkávání s Pánem uvědomovali v běžném životě.
Zrovna včera jsem měla nádherné vedení Pánem. Chtěla jsem ráno zajít do kostela, protože potřebuji mluvit s panem farářem. Jenže ráno jsem ráda, že si mohu pospat a jsem velmi líná. Pak jsem si řekla, že tam půjdu na 9h v domnění, že tam pan farář je do 10h. Po cestě do kostela jsem potkala známou, s kterou se znám z kostela a vypadala velmi zoufale, tak jsme se zastavily a vyprávěla mi o svých starostech se svou dcerou. Povídaly jsme si asi půl hodiny a pak jsem pana faráře již v kostele nestihla. Tak jsem šla domů a ještě jsem ji potkala a chvíli jsme spolu ještě šly. Pochopila jsem toto setkání, že chtěl Pán, abych jí a její dceři věnovala modlitbu. Kdybych šla do kostela dřív, tak ji buď nepotkám nebo bych na ni neměla čas, protože bych mluvila s panem farářem. Nedozvěděla bych se o jejich starostech a Pán by neměl pro ni nikoho, kdo by ji věnoval modlitbu.
Tyto okamžiky ze života by si lidé měli sdělovat, protože v tom je život víry, která je nádherný dar, za který děkuji. A jakmile lidé si začnou uvědomovat, jak každý den zažívají setkání s Pánem, pak bude jejich víra opravdu živá. Věřím, že tyto okamžiky zažívá každý, tak proč si o nich nepovídáme? Příklad života je pěkná formace, ale je to pasivní sdílení živého vztahu. Vždyť když jste zamilovaná, tak o tom druhém chcete všem vyprávět a Vaše srdce chce křičet do světa, aby všichni věděli, koho milujete. Nebo ne?
Iveta

Datum: 22.01.2015

Vložil: Ladybird

Titulek: Re: Re: Re: Re: Re: 2. neděle v mezidobí

Milá Iveto,
moc děkuji za Váš příspěvek, neboť mě přinutil zauvažovat nad mnou samou. Vždy jsem vystupovala spíš jako pragmatický katolík, který příliš neřeší slova a jejich obsah. Jelikož se ve slovním projevu necítím být příliš silná, vždy jsem se spíš snažila zapůsobit příkladem. Slova jsem vždy vnímala jako dodatek ke konkrétnímu projevu, jako určitou nadstavbu. Neumím slovy reagovat, neumím slovy vyjádřit přesně, co cítím, ale zároveň vnímám sílu slov. Každý den děkuji Pánu za to, že jsem potkala ve svém životě muže, který mě dokázal přijmout se všemi pochybnostmi a nejistotami, které ke mně neodmyslitelně patří. Píšu tyto informace proto, že náš partnerský vztah, který od kamarádského po manželský urazil opravdu náročnou cestu, nikdy neměl zapotřebí ukazovat se navenek. Alespoň já jsem nikdy necítila potřebu vykřičet do světa všechny své pocity, vždy jsem chtěla být se svými pocity sama. Zároveň ale obdivuji každého, kdo dokáže všechny své pohnutky prožívat ve společenství. V tomto smyslu mě čeká ještě dlouhá cesta. Moc obdivuji, že dokážete za každým svým krokem vidět Pána a Boží záměr, V tomto ohledu mám toho ještě mnoho před sebou. Mnohokrát dekuji za Vaši reakci a budu velmi ráda, pokud se ještě na těchto stránkách setkáme. Lb

Datum: 22.01.2015

Vložil: Ladybird

Titulek: Re: Re: Re: Re: Re: Re: 2. neděle v mezidobí

Touto cestou děkuji Otci Martinovi za možnost dískuze v otázkách víry.

1 | 2 >>

Přidat nový příspěvek