Chvála Kristu!
Děkuji za odpovědi!
Zcela jasně vnímám, že ve svých homiliích a textech nechcete nikoho soudit, ale předkládáte, jak by to mělo být v ideálním případě. Ukazujete směr tam, kde se člověku cesta klikatí... Omlouvám se, jestli jsem ve svém minulém příspěvku příliš konkrétně aplikovala Vaše slova na mou situaci, možná se to do této diskuze nehodí. Bylo to právě jen zamyšlení nad tím, jak chápat Vaše slova v konkrétní situaci mého života.
Myslím, že se vyjadřujete velice přesně, ale každý z nás lidí vkládá do komunikace, tedy do toho, co slyší, čte, i do toho, co mluví, píše, svou jedinečnou zkušenost a svůj vlastní pohled na svět, který je přece jen trochu odlišný od toho chápání a vnímání druhého člověka, a tak se prostě musí stát, že se my lidé někdy přesně nechápeme. Bůh nás tím krásně učí milosrdenství vůči sobě i druhým, že? Takže i já se moc omlouvám za nepřesná vyjádření a nejasně formulované myšlenky. O to víc, že jsem tyto věci, o kterých se bavíme, nestudovala a přesto si občas dovoluji polemizovat s Vámi, knězem. Ale je to jen proto, abych porozuměla...

Myslíte, že to, že muži mají menší zájem o duchovní vedení než ženy, je záležitost doby? Není to spíše nastavením muže obecně, že muž třeba tolik neřeší, na rozdíl, od žen, co se v něm uvnitř odehrává? Pak je zde samozřejmě řada mužů, kteří svou víru velice hluboce prožívají a z této skupiny je pak mnoho kněží, jáhnů, řeholníků... Ale určitě muž prožívá svou víru jinak než žena.

S tou vzdáleností máte asi pravdu, že dnes člověk sedne do auta a dojede si, kam potřebuje, když chce. Na druhou stranu třeba pro mě osobně by to byl z mnoha důvodů velký problém, dostat se jednou za měsíc na druhou stranu republiky, ať už proto, že mám malé děti nebo pro to, že manžel úplně nechápe mou potřebu duch. doprovázení. S velkými obtížemi bych toho cestování byla schopná max. dvakrát do roka. Budu prosit Pána, aby se ten jeden z tisíce přece jen našel někde blíže mému prostředí... :-)

S těmi homiliemi mi vždy přijde na mysl ten příběh, jak se mnicha zeptá jeho představený (?), o čem bylo kázání a mnich neví. Na dotaz, k čemu mu to tedy bylo, když z toho kázání nich neví, mnich sám sebe přirovnává ke kameni v řece, který omílá voda, až je krásně oblý, vyhlazený. Stejně tak na jeho srdce působí kázání, která si sice nezapamatuje, ale ony přesto mění jeho srdce. Stejně tak homilie, která slyším nebo si je čtu nezůstávají v mé hlavě a paměti, spíše jen některé myšlenky, podněty pro život z víry, které možná nenápadně mění můj život k lepšímu. Hrozně ráda bych byla schopná každou neděli si jasně stanovit, co je mým předsevzetím pro tento týden, na co se chci zaměřit, ale většinou toho nějak nejsem schopná. Přesto věřím, že slyšené a čtené evangelium a kázání utváří a ovlivňují můj život z víry. Od té doby, co jsem se rozhodla každé ráno číst z Bible, vnímám, jak mě toto rozhodnutí pozitivně ovlivňuje. I když si nad Písmem nejsem schopná udělat konkrétní předsevzetí dne na základě onoho úryvku z Písma, přesto už ta touha být Bohu blíž, která se ve mě touto četbou formuje, má zásadní cenu...