To je těžké odpovídat takhle v internetové diskuzi - od toho jsou právě náboženství pro dospělé... Přesto se alespoň v krátkosti budu snažit vyjádřit již to, co jsem napsal výše.
Nejen, že jsme povolání Trojičním Bohem, ale my jsme jím také stvořeni - k jeho podobě. To, jaké jsou vztahy uvnitř Trojice tedy vyjadřuje samotné naš bytí (tomu se například věnuji v IVN v cyklu Sociální učení církve v 5. hodině, případně je vhodné se také věnovat 4. hodině). Jestliže jednotlivé osoby v Trojici jsou odlišovány vzájemnými vztahy, přičemž můžeme vidět, že tento vztah je vztahem úplného dávání se, pak to samé platí o člověku. Do jísté míry můžeme říci, že se stává člověkem, když se dává. To je vlastně smysl jednotlivých stavů - manželství - dávám se partnerovi; zasvěcený život - dávám se Kristu; služebné kněžství - dávám se církvi - velmi jednoduše řečeno. Katolický autismus (nebo jakýkoli jiný náboženský křesťanský autismus), je tedy postaven proti tajemství Trojice. Je hlubokým napadáním podstaty vlastního života a vlastního povolání.
Znovu ale říkám, že by o tom bylo třeba mluvit mnohem více - a v hodinách náboženství se domnívám, že se i těmto věcem v patřičných hodinách věnuji.