Diskuze

Chvála Kristu,
s chorobou malomocenství se mi při čtení homilie na evangelium spojilo "a žijte v lásce, tak jako Kristus miloval nás a sám sebe dal za nás jako dar a oběť, jejíž vůně je Bohu milá" (Ef 5,2). Protože pokud se druhým z lásky otevřu, mohu očekávat, že mi druhý ublíží, čímž se vystavuji nemoci malomocenství, neboť buď se uzavřu do sebe a raději uteču do samoty a zatvrdím své srdce, aby mi už nikdo neublížil nebo budu šťastná, protože mohu přijít k Ježíši a poprosit ho: „Chceš-li, můžeš mě očistit.“ (Mk 1,40).
A protože Ježíš uzdravuje svou láskou, tak při uzdravování se ve mně láska, kterou jsem již před tím rozdávala svou otevřeností a svou službou druhým, se musí zvětšit. Toto znásobení lásky musí vést k ještě větší otevřenosti pro druhé.

S popisovaným soucitem souvisí to, že Terezie z Avily, ctnost čistá láska nazývá vášeň. On Ježíšův soucit je projev čisté lásky. V dnešní době pojem vášeň spojujeme se sexuální oblastí jako něco špatného. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že pokud mám něco ráda, tak opravdu jsem vášnivá a pokud mi něco vadí, tak to svou vášní vyjádřím a pokud jsem spokojená, tak svou vášeň zase nasměruji do rozdávání lásky druhým..
Iveta

Chvála Kristu,
tuto homilii jsme tuto neděli neslyšeli v kostele, ale zaplať Pán Bůh, že si ji můžeme projít a rozjímat nad ní.
Začnu asi hned u toho, že i já málem podlehla tlaku okolí, jelikož jsem tento týden neměla čas na přečtení, když mám chvilku volnou, tak jsem raději v Boží přítomnosti sama nečině - jen být s ním, a po zážitku peskování nad vaším rozmělňováním Božího slova jsem chtěla napsat, abyste napsal vždy resumé :-). Ale jen jsem se začetla, hned jsem poděkovala, že jsem včera už večer nechtěla nic psát a že jsem to odložila na dnešek, protože takto dopodrobna rozvedený smysl Božího slova, bych sama nezvládla a jsem ráda, že znám člověka, který má tento dar a že ho používá a pokud se to někomu nelíbí, tak má svobodu a nemusí na vaše mše chodit.
Se zatvrzelostí srdce se mi hned pojí má nedělní návštěva Setkání Církve bratrské, kde kazatel měl připravené čtení z proroka Jóela a kázání měl zaměřené na v. 2,13: "Roztrhněte svá srdce...", což bychom měli všichni udělat a pustit k sobě do srdce Pána se svým slovem, neboť pro nás je srdce životně důležitý orgán a potřebujeme jej proměnit, aby změklo a přijalo Boží lásku.
O síle slova mluvil i arcibiskup Dominik Duka v katedrále při mši 2.2., která byla obětována řeholníkům a zasvěceným. Mluvil o tom, že ve společnosti se odráží naše nedodržování slova, které dáme. Síla našeho slova je malá a nedůvěryhodná, což se opravdu odráží v celé společnosti..
Arcibiskup to ukazoval na dnešním stavu manželství, což souvisí se 2. čtením, kde sv. apoštol Pavel nabádá manžele, aby měli na mysli věci Pána.
Pán vždy své slovo dodržel a proto my křesťané máme také a tím ovlivňovat naše okolí. Vždyť při uzavírání manželství dáváme slib v dobrém i v špatném, proto se nemáme hned zaleknout nějaké zkoušky, ale být trpělivý a vytrvat. Člověk neví, pro jaké dobro to je potřeba.
odpověď:
Snažím se, aby šel pryč nečistý a aby to špatné, které ve mně činí, zemřelo. Ježíši Kristu nechci ubližovat, i když ...
Iveta

Milá Iveto,
potíže s dodržením slova vnímám i u sebe. Občas se musím přizpůsobit okolnostem, či druhému a vím, že hřeším na svou důstojnost, která mi byla svěřena a kterou tím jednáním pošlapávám.
Je pravda, že v dnešní době to nějak lidé neřeší. Žijí přítomný okamžik a na budoucnost či věčnost nemyslí. Když už myslí na věčnost, tak jen v tom smyslu, že se převtělí a že svým chováním to nijak neovlivní.
Síla slova je opravdu malá, velká je pouze v reklamě a při volebním slibování. Ovšem reklama je lživá a politické sliby?
Bela

Zatím jsem přečetla pouze slova k evangeliu, protože jsou velmi hluboká a musím o nich v klidu přemýšlet.

Ten dovětek k aktualizaci pro dnešní dobu tam ani není potřeba, neboť to vyplívá z celého textu.

Se sdělováním o setkání s Ježíšem jsem se setkala pouze u lidí, kteří se zasvštili Bohu buď v řeholním společenství, či jako kněží. U věřících jsem se setkala o svědectví pouze výjimečně, většina pouze má jen povrchní vztah nebo jsou natolik uzavření ve svých představách, že Pána do svého života nechtějí pustit, protože se bojí, že nebude po jejich. Jiní jsou nadšení zpočátku, ale když narazí na neochotu či na uzavřenost druhých leknou se a berou to jako, že jim dali možnost, ale druzí nechtějí, tak nemá cenu se snažit. U starších věčících tam je to komplikované, protože se bojí, co si druhý pomyslí, ale v soukromí, když druhému důvěřuje, tak sdělí své nádherné zkušenosti. Nevím, jak jiné církve, ale u katolíků nás ani nevedou druzí (starší ve společenství) ke sdělování zkušeností s Pánem Ježíšem Kristem. Ve společenství jde jen o setkání, popovídání a maximálně o modlitbu, ale o mluvení o živém Bohu v našem životě to neznám.

Milá Isabelo.
nedá mi nezareagovat na Váš příspěvek. Zřejmě patřím ke starším ročníkům, ale rozhodně se necítím být zařazena po bok těch, kteří se obávají reakcí druhých. Dokonce si troufnu zásadně nesouhlasit s názorem, že starší generace se bojí, co si druhý pomyslí. Myslím si, že na cestě k Pánu Ježíši jsem urazila už značný kus, setkala se s nejrůznějšími lidmi, jejich příběhy, názory i zkušenostmi, ale strach z reakce druhých jsem nepotkala. Pohybuji se převážně mezi nevěřícími, ale nikdy jsem v konfrontaci s nevěřící společností nezažila obavu, že by snad mé počínání zesměšňovala. Nepatřím k těm, kteří mají potřebu se neustále nějak zviditelňovat, upozorňovat na sebe. Jsem zastáncem skutků a skutečného jednání.
Každopádně děkuji za rozbíhající se diskuzi . Tyto stránky navštěvuji pravidelně, k jednotlivým textům a jejich myšlenkám se opakovaně vracím.
Lb

Milá Ladybird,
děkuji za reakci. Jsem ráda, že se nebojíte reakce druhých a že nemáte negativní odezvu. Jen jsem se zřejmě špatně vyjádřila, neboť myslím, že se nebojí reakce nevěřících, ale spíše reakce věřících, na dané vyprávění. To si vymýšlíš nebo to jsi špatně pochopila.S vyprávěním o setkání a působení Pána v životě se opravdu moc nesetkávám. Máte nějakou zkušenost ze setkání s Pánem?
Isabela

Milá Isabelo,
patrně jsme se nepochopily. Nebo zřejmě jsem nepochopila já Vás. Stále totiž nerozumím pojmům jako je obava, strach, negativní reakce (a je úplně jedno. zda se jedná o věřící či nevěřící). Pocházím z věřící rodiny, všichni mí předkové byli vždy praktikující katolíci, a to i v dobách, kdy kvůli víře zakoušeli skutečné bezpráví. Nikdy jsem však nezaznamenala nic, co by vypadalo jako stížnost či obvinění. Víra je dar, který nám dává snášet vše, co přichází. Můj růst ve víře formují skutečné příklady života, nikoli jen vyprávění. Nerozumím nějak dotazu na zkušenost setkání s Pánem, můžete mi jej prosím nějak zpřesnit?
Předem moc děkuji.
Lb

Milá Ladybird,
zřejmě si nerozumíme, neboť já nemám natolik obratný jazyk, abych zvládla vyjádřit, co chci. Zkusím to nějak popsat, snad si porozumíme.
Zatím jsem pochopila, že já tomu říkám zkušenost setkání s Pánem a Vy tomu říkáte příklad života. I když Vy mluvíte o pasivním sdělování, já o aktivním.
Já bych ráda, aby lidé si své setkávání s Pánem uvědomovali v běžném životě.
Zrovna včera jsem měla nádherné vedení Pánem. Chtěla jsem ráno zajít do kostela, protože potřebuji mluvit s panem farářem. Jenže ráno jsem ráda, že si mohu pospat a jsem velmi líná. Pak jsem si řekla, že tam půjdu na 9h v domnění, že tam pan farář je do 10h. Po cestě do kostela jsem potkala známou, s kterou se znám z kostela a vypadala velmi zoufale, tak jsme se zastavily a vyprávěla mi o svých starostech se svou dcerou. Povídaly jsme si asi půl hodiny a pak jsem pana faráře již v kostele nestihla. Tak jsem šla domů a ještě jsem ji potkala a chvíli jsme spolu ještě šly. Pochopila jsem toto setkání, že chtěl Pán, abych jí a její dceři věnovala modlitbu. Kdybych šla do kostela dřív, tak ji buď nepotkám nebo bych na ni neměla čas, protože bych mluvila s panem farářem. Nedozvěděla bych se o jejich starostech a Pán by neměl pro ni nikoho, kdo by ji věnoval modlitbu.
Tyto okamžiky ze života by si lidé měli sdělovat, protože v tom je život víry, která je nádherný dar, za který děkuji. A jakmile lidé si začnou uvědomovat, jak každý den zažívají setkání s Pánem, pak bude jejich víra opravdu živá. Věřím, že tyto okamžiky zažívá každý, tak proč si o nich nepovídáme? Příklad života je pěkná formace, ale je to pasivní sdílení živého vztahu. Vždyť když jste zamilovaná, tak o tom druhém chcete všem vyprávět a Vaše srdce chce křičet do světa, aby všichni věděli, koho milujete. Nebo ne?
Iveta

Milá Iveto,
moc děkuji za Váš příspěvek, neboť mě přinutil zauvažovat nad mnou samou. Vždy jsem vystupovala spíš jako pragmatický katolík, který příliš neřeší slova a jejich obsah. Jelikož se ve slovním projevu necítím být příliš silná, vždy jsem se spíš snažila zapůsobit příkladem. Slova jsem vždy vnímala jako dodatek ke konkrétnímu projevu, jako určitou nadstavbu. Neumím slovy reagovat, neumím slovy vyjádřit přesně, co cítím, ale zároveň vnímám sílu slov. Každý den děkuji Pánu za to, že jsem potkala ve svém životě muže, který mě dokázal přijmout se všemi pochybnostmi a nejistotami, které ke mně neodmyslitelně patří. Píšu tyto informace proto, že náš partnerský vztah, který od kamarádského po manželský urazil opravdu náročnou cestu, nikdy neměl zapotřebí ukazovat se navenek. Alespoň já jsem nikdy necítila potřebu vykřičet do světa všechny své pocity, vždy jsem chtěla být se svými pocity sama. Zároveň ale obdivuji každého, kdo dokáže všechny své pohnutky prožívat ve společenství. V tomto smyslu mě čeká ještě dlouhá cesta. Moc obdivuji, že dokážete za každým svým krokem vidět Pána a Boží záměr, V tomto ohledu mám toho ještě mnoho před sebou. Mnohokrát dekuji za Vaši reakci a budu velmi ráda, pokud se ještě na těchto stránkách setkáme. Lb

Touto cestou děkuji Otci Martinovi za možnost dískuze v otázkách víry.

Také děkuji Otci Martinovi za diskuzi na těchto stránkách.

Milá Ladybird,
děkuji za otevřenou odpověď.
Vím, že já jsem hodně otevřený člověk a že díky tomu končí vztahy s druhými. Ale nyní poznávám, že tato má otevřenost je můj dar a pouze se s ní musím naučit žít. A právě Pán je úžasný partner a společník, neboť on má rád živé společníky a sám je úžasný vtipálek.
Jednou jsem místo nákupní tašky měla košík a kamarádka, která mě potkala si dělala legraci, kam jdu ve městě na houbi a najednou zavolala známá, zda se nechci stavit, že má plno hub. Nevěřící by řekl náhoda.
Já vím, že Pán nás opravdu vede pro svou radost k sobě.
Před sebou mám i já toho hodně, neboť křesťanský život je nádherná cesta světem.
Děkuji za diskuzi a brzy na napsanou. Iveta Isabela

Víme, že lidé jsou různí. Někdo je introvert, jiný je extrovert. A není možné říci, že jedno je lepší, než druhé. Každý musí umět tuto vlastnost využívat a zároveň ovládat.
Říkám to pro to, abych zdůraznil, že evangelizaci a "živou víru" rozhodně nelze ztotožnit s tím, že se budu sdílet o svých prožitcích. Jsou lidé, kterým to vyhovuje a ti se rádi sdílejí (známe například hnutí fokoláre, mezi jehož charismata patří právě sdílení).
Pokud mluvím o evangelizaci, případně mluvíme o "žívé víře", pak se rozhodně tyto projevy nemohou absolutizovat - ten kdo se nesdílí, nemá živou víru.
Uzavřeností do sebe rozhodně nemyslím introverzi. Uzavřeností do sebe myslím to, že si člověk žije víru sám - užívám pro to termín katolický (křesťanský) autismus. To, že člověk není uzavřený do sebe se neprojevuje tím, že se sdílí, ale tím, že svůj život ztrácí pro druhé, že se rozdává - projevuje lásku.

Vím, že lidé jsou různí Nechci nikomu říkat, že sdělování zkušeností ze setkání s Pánem je pro víru potřebné a že díky tomu se žije živá víra. Zřejmě jsem to tak vyjádřila, ale důležitější je pro mě, aby si druzí začali více uvědomovat působení Pána v každodenním životě. To, zda o tom budou vyprávět druhým nebo jako Maria uchovávat ve svém srdci, to nechávám na nich. Ráda bych se dozvěděla i o zkušenostech druhých, ale máme přeci svobodu.
Budu ráda, když tato diskuze někomu otevře srdce a mysl pro působení Pána v jeho životě.
Je krásné a chválihodné, že děkujeme Pánu za celý den apod., ale pro Pána bude jistě příjemnější, že mu poděkujeme a budeme jej chválit za konkrétní působení v našem životě. K tomu je ale potřeba otevřít se a vnímat i v maličkostech jeho přítomnost.
Také jste jistě rád, že Vás druzí pochválí za konkrétní věc v kázání než jen obecně za celou mši.
I.

Včera jsem přečetla pouze část týkající se evangelia, ale celý den přemýšlím o tom proč jsou setkání uzavřená do sebe. Nejsem teolog a pouze zde chci uvést svůj názor, jelikož se mi pomalu otevírá tajemství Boha, které je nádherné a každým dnem zjišťuji, jak jsem naivní a hloupá, jelikož jsem něčemu věčila, že chápu a nakonec zjistím, že je to úplně jinak. Nyní svými slovy vyjádřím, v čem vidím problém naší uzavřenosti ve společenství a problémy ve vztazích.
Ani se nedivím, že jsme zaměřeni do sebe, vždyť máme svým životem následovat Ježíše Krista, ale my ho vnímáme jen jako jednu osobu Boží. Za to učedníci viděli Ježíše, v kterém zahlédli Otce (srov. Jan 14,9) a v kterém působil Duch svatý. A při tom vidění Ježíše vnímali tu vztahovost, která je v Bohu. Vždyť my zapomínáme a nežijeme se živým Bohem, který je vztahový jak sám v sobě, tak i k nám.
Když mám zkušenost se živým společenstvem, který má živé vztahy v sobě, nedokáži být imunní a musím jít dál a šířit ty vztahy k druhým a samo společenství je otevřené a rádo přijímá nové vztahy. Jenže když vyznávám pouze Ježíše nebo se modlím k Otci a nevnímám ty vztahy, které mezi s sebou mají. Jak mám následovat Ježíše a jak mám žít ve společenství, když žiji se statickým Bohem.
Ducha svatého zatím poznávám, ale už chápu papeže Františka, který nedávno prosil věřící, aby více prosili o Ducha svatého. Vždyť nám chybí jedna třetina vztahu a pak máme i my s Bohem vztah na 2/3 :-). (Nezlobte se za tento příměr - Pán my odpustí tento vtip.)
Asi je problém ve vnímání Boha, ono i v Katechismu máme popsané jednotlivé osoby, ale vzájemný vztah mezi nimi ne. Jak máme budovat zdravou společnost, když neznáme vztahy v našem stvořiteli, který je základem našeho bytí.
Nevím, zda jsem to napsala srozumitelně, je to velmi těžké vyjádřit.
Isabela

Proč jsou společenství uzavřená do sebe je obtížnější otázka. Těch důvodů je více.
Píšete, že neznáme vztahy v našem stvořiteli a že v Katechismu máme popsané "jen" jednotlivé osoby, ale vzájemné vztahy mezi nimi ne. Odkazuji na základní trinitární články v KKC - 253, 254 a 255. Známe vzájemné vztahy - je to Otce, který plodí, Syn, který je plozen, Duch svatý, který vychází. Jinými slovy, v Trojici můžeme vidět, že se jedna osoba dává zcela druhé.
Sám Ježíš nám dal příklad, a opakovaně nám říkal, podle čeho budeme poznat - po lásce, podle toho, že budeme svůj život dávat druhým, "ztrácet" pro druhé.
Domnívám se, že jedním z velkých problémů je, že křesťané se domnívají, že je to postavené tak, že církev musí sloužit jim (mše, zpověď, křest, pohřeb - když já chci, tak mi církev musí posloužit). Ale mnoho si jich neklade otázku, jak já mám sloužit církvi (nebo v církvi). Aplikuji to třeba na ona společenství. Společenství má pro mnoho lidí význam jen tehdy, když to bude pro ně příjemné, když jim to něco dá. Ale já bych měl do společenství také (a snad především) chodit, protože musím dávat ostatním.
Je to podobné jako s manželstvím. Pokud do manželství vstoupí dva lidé, kteří berou manželství jako prostor, kde druhý musí dávat jemu (a kolik takových manželství, i křesťanských je!!!), tak takový vztah je katastrofální. Do manželství se vstupuje, abych se odevzdal druhému, abych mu projevoval lásku.
Tak to jen k oné poznámce. Já se domnívám, že Ježíš nám zjevil všechno to a právě to, co potřebujeme vědět ke spáse - zjevil nám toho až až. Ale mnozí netouží znát a zamýšlet se ani nad tím nejzákladnějším obsahem zjevení.

V článcích KKC já jen čtu poučku, ale jak to uchopit pro běžný život? Ano ve společenství chybí rozměr dávání se a to i v manželství, protože dnes jsou lidé zaměření na sebe a do sebe. Setkávám se s přístupem, že je moje věc, že věřím v Boha, ale oni věří sami v sebe, jsou zakukleni do sebe a již se neotvírají druhým. Pouze jsou zaměřeni na sebe. Bůh v každém svém jednání jedná jako Trojice. Jak tomu rozumět? Zkuste něco jako novočtení a popřemýšlejte o otázce: Jak působí celá Trojice v povolávání učedníků? Jak mě povolává celá Trojice?
A vlastně, jak působí celá Trojice v každé situaci. A ne jen jako jedna osoba.

To je těžké odpovídat takhle v internetové diskuzi - od toho jsou právě náboženství pro dospělé... Přesto se alespoň v krátkosti budu snažit vyjádřit již to, co jsem napsal výše.
Nejen, že jsme povolání Trojičním Bohem, ale my jsme jím také stvořeni - k jeho podobě. To, jaké jsou vztahy uvnitř Trojice tedy vyjadřuje samotné naš bytí (tomu se například věnuji v IVN v cyklu Sociální učení církve v 5. hodině, případně je vhodné se také věnovat 4. hodině). Jestliže jednotlivé osoby v Trojici jsou odlišovány vzájemnými vztahy, přičemž můžeme vidět, že tento vztah je vztahem úplného dávání se, pak to samé platí o člověku. Do jísté míry můžeme říci, že se stává člověkem, když se dává. To je vlastně smysl jednotlivých stavů - manželství - dávám se partnerovi; zasvěcený život - dávám se Kristu; služebné kněžství - dávám se církvi - velmi jednoduše řečeno. Katolický autismus (nebo jakýkoli jiný náboženský křesťanský autismus), je tedy postaven proti tajemství Trojice. Je hlubokým napadáním podstaty vlastního života a vlastního povolání.
Znovu ale říkám, že by o tom bylo třeba mluvit mnohem více - a v hodinách náboženství se domnívám, že se i těmto věcem v patřičných hodinách věnuji.

S dáváním se souhlasím. Po rozvaze, jak Vám odpovědět, jsem si uvědomila, že s dáváním v dnešní společnosti souvisí důvěra. Většinou druzí varují, abychom se nerozdávali a druhým nedůvěřovali, že nám ublíží, využijí naší slabosti, nebo zneužijí naší intimitu.
Teď se zřejmě budu vyjadřovat dost dětinsky, ale při uvažování o důvěře mě napadlo toto:
Pokud v naší společnosti panuje nedůvěra k druhým, tak to vychází z nedůvěry v Pána. Protože Ježíš svému Otci plně důvěřoval (srov. Lk 22,42) . Duch svatý, když byl vyslán do světa, aby zde působil, tak jistě důvěřoval Otci i Synu a nemyslel si, že ho "poslali do vyhnanství, aby měli více místa v nebesích". Otec i Syn důvěřují Duchu svatému, že svou práci dělá dobře. Pokud naše vztahy vycházejí z Trojice, kde se bere naše nedůvěra? Důvěřujeme Pánu Bohu? Občas při rozhovoru nad starostmi druhých pronesu vštu důvěřujte Pánu, setkávám se s odpovědí, já neustále prosím, modlím se, ale odpověď ano důvěřuji či ne nedůvěřuji, nikdy nezazněla. Vždy tam cítím rozpaky.
Z toho vychází naše nenapodobování vztahovosti Trojice a dávání se druhým.
Důvěřujete Pánu?
I.

Milý otče Martine,
právě procházím knihu od Ctirada Pospíšila: Jako v nebi, tak i na zemi a V kapitole Duch svatý jako osoba Trojice v Novém zákoně rozebírá pneumatologii pavlovských listů a uvádí: "Duch nás tedy spodobuje s Kristem v tom, jak se modlíme (srov. Řím 8,9n; Gal 4,4-6 - Mk 14,36), vede nás ke sjednocení s Kristovou obětí (srov. Řím 15,16 - Žid 9,14). Činí z nás společenství, které je vnitřně sjednoceno v Kristu a s Kristem jako tělo s hlavou (srov. Ef 2,22;4,4-6). K tomuto sjednocení dochází díky tomu, že Duch Boží v našich srdcích vyvolává ono smýšlení, které bylo v Kristu Ježíši (srov. Flp 2,1-5.6-11). Pavel dokonce řekne, že naše myšlenky jsou díky působení Ducha svatého myšlenkami Kristovými (srov. 1Kor 2,16), což znamená dokonalé vnitřní spodobení s Kristem a s jeho Duchem totálního sebedarování.
Pokud jsem tomu dobře porozumněla, tak naše sebedarování se druhým probíhá působením Ducha svatého, který působí v Trojici. Nezapomínáme na něj? Já asi na něj zapomínám a sama o něj prosím jen před zkouškou, což je opravdu velká chyba. Málo si uvědomuji, jak působí Duch svatý v mém životě, stále mluvím o Bohu, Ježíši Kristu, ale o Duchu svatém ne.