Protože už v této otázce máme dlouhé vlákno, odpověděl bych novým příspěvkem.

Co se týká duchovního doprovázení u mužů. Neznám tolik dějiny duchovního života, abych mohl říci, zda je to novodobá záležitost, že muži nestojí tolik o duchovní doprovázení... Ale spíše se budu domnívat, že nikoli. Mužské prožívání víry je opravdu jiné, než u ženy.

Domnívám se, že problém bude spočívat také v tom, že naše křesťanská společenství jsou "zženštilá". Jednak proto, že většinou do kostela chodí především ženy (zvlášť ve všední den). A tak i pastorace se zaměřuje především na ženy.

V těchto společenstvích pak platí spíše ženské principy. A to už dlouhodobě. Mám na mysli třeba řešení nějakých problémů. Víte, kolikrát si říkám, jak bych byl rád, kdybych něco mohl říci na plná ústa? Kdybych mohl někoho poslat někam...? Tak jednáme my chlapi. Ale takto v našich společenstvích nejednáme, nepovažujeme za křesťanské. Domnívám se, že i proto je duchovní život (protože jsme z křesťanství udělali toto) tak málo srozumitelný mužům.

Problémem pak je, že i my kněží, kteří se pohybujeme v takovémto prostředí, jsme trochu zženštilí. Naše homilie chytají sladký nádech (já tom říkám "koblihovatět"). A muž prostě toto nepotřebuje. Nepotřebuje slyšet sladké řeči - a toto se domnívá, že se odehrává i v duchovním doprovázení.

Omlouvala jste se mi, ale není vůbec proč. Já to nevnímal nikterak špatně. Ale přesně jste vyjádřila, v čem je právě onen problém. Je to rozdíl mezi objektivním (to je to, co mohu říkat já) a subjektivním (to je to, co má pak být obsahem duchovního rozhovoru). Mnoho lidí ale tento rozdíl nevidí a nevnímá. Vnímá všechno na subjektivní rovině.

A to je to, co jsem psal ohledně těch homilií. Mě osobně to totiž velmi mrzí a přemýšlím, co s tím mohu udělat. Mnoho lidí mě totiž odmítá právě proto, že nedokáží vnímat (a já jim nedokáži vysvětlit) tento rozdíl. Oni se domnívají, že tak, jak káži (objektivní rovina) s nimi budu mluvit také na osobní rovině (subjektivní rovina). Nevnímají, že homilie je úřadem a posláním. A že je to něco jiného, než následné osobní jednání kněze.

Před tím jsem chtěl k duchovnímu doprovázení napsat ještě jednu věc. Tak ji napíši nyní. Víte, je dobře, že máme různé duchovní knihy. Ale co mě děsí, je to, že člověk je čte a vnímá je nikoli na objektivní rovině, ale na subjektivní. Sám si aplikuje na sebe. Podobně mě hlava nebere, když si lidé sdělují rady zpovědníků a duchovních průvodců - mě kněz na to poradil to a to... Ale to přeci poradil v konkrétním čase konkrétní osobě. Ze subjektvního se dělá objektivní, které se pak znovu láme na subjektivní (přičemž je ale subjekt jiný a v jiné situaci). Toto vnímám jako ohromný problém.