Předkládal jsem svůj pohled - nevím, jak by se na to tvářili biblisté :-D

Chtěl jsem ukázat, že vnímám ony skutečnosti na principu akce a reakce. Uveďme příklad z fyzické roviny, kde nemáme problém tento zákon reflektovat. Když strčím ruku do ohně, tak si ji popálím. A můžeme se ptát, zda to, že "trestem" za strčení ruky do ohně je popálená ruka je dílem Božím, či nikoli. Bůh přeci stvořil tyto zákony, on je tedy Pánem dějin. Z toho pohledu je to tedy dílo Boží. Ale my samozřejmě budeme zdůrazňovat, že je to důsledek mého svobodného jednání.

Tak, a toto bych nyní přenesl do duchovní roviny a třeba do vnímání hříchu. Já budu říkat, že hřích má své důsledky - to je ta přirozená rovina. Svatopisec ale bude zdůrazňovat ono Boží jednání a bude ho popisovat termínem "Boží hněv", jako Boží reakce na tento hřích (další reakcí je milosrdenství...). Svatopisec se mnohem více zaměřuje na popisování reakce z pohledu Boha, nebo lépe řečeno s pohledem upřeným na Boha.

Boží hněv ale není výmyslem svatopisce, ale je také skutečností. My dnes žijeme v době, kdy se zdůrazňuje Boží láska, jeho milosrdenství (a to je třeba zdůrazňovat), ale tím opomíjíme druhou stranu mince - vědomí toho, že Bůh projevuje také svůj hněv, že soudí, apod...

Boží hněv ale mnohdy nekončí na člověku, ale na skutku, který člověk vykonal. Starý zákon (a pak i NZ) nás několikrát zpravuje o tom, že Bůh nejedná jako člověk. On rozlišuje mezi člověkem a jeho jednáním. A zatímco skutek odsuzuje, člověka miluje. Když odkáži na onen příklad s dítětem a jeho výchovou. Když dítěti dáte přes zadek (a budu doufat, že ne v návalu své zlosti... :-D), nečiníte tak proto, že se hněváte na dítě, to přeci milujete. Ale váš hněv je zaměřen na jeho skutek. Bohužel, my toto ale neumíme tak rozlišovat jako Bůh - zvláště u dospělých. Tak častokrát jednání spojujeme s osobou - tedy odsuzujeme nejen jednání, ale i člověka.

Tak nevím, jestli už jsem odpověděl. To, co bych chtěl zdůraznit, je to, že Boží hněv je pozitivní věcí - Tímto hněvem Bůh odsuzuje můj hřích, ale zároveň se v něm projevuje láska vůči mně.

A ještě k jedné věci bych se vyjádřil. Píšete o četbě úryvku na den. Víte, já toto vnímám jako jeden z problémů (který vytváří i liturgie). Knihy Písma svatého (zláště pak NZ) nevznikaly tak, aby si pak člověk četl jen pár veršů. Svatopisec počítal s tím, že se bude číst celá kniha. Celá kniha má určitou gradaci. A my najednou nyní chceme rozumět jen pár veršům. To je ta důležitost znát kontext, mít nějaké základní teologické vzdělání - vzdělávat se i v dospělosti.
S tím souvisí třeba i práce nás kazatelů. Jenže bohužel žijeme v době, kdy všechno musí být krátké. A kdy lidi nezajímá výklad (tedy představení těch souvislostí), ale chtějí myšlenku. Chtějí vybrakovaný, jednoduchý návod, jak rozumět, jak jednat. Ale tak se nikam neposuneme. Tak pro nás Písmo zůstane na vždy nesrozumitelnou knihou.

Tím rozhodně nechci zrazovat od četby Písma. Ba naopak. Čtěme denně Písmo. Ale zároveň si nemysleme, že hned budu rozumět, respektive, že stačí jen číst a nemusím se vzdělávat. Dvě slova - trpělivost a vzdělání.