Velkým nebezpečím, se kterým se křesťané potýkali od svého počátku, bylo rozlišení na starozákonního Boha (ten "zlý" Bůh) a novozákonního Ježíše (ten hodný). Takové rozlišování je třeba razantně odmítat. Už jen proto, že vždy jedná celá Trojice, jen jedna osoba vystupuje při určitém jednání do popředí. Stvoření je dílem celé Trojice, i když ho připisujeme primárně Otci. Vykoupení je jednáním celé Trojice, i když ho připisujeme primárně Synovi, stejně jako Posvěcení, o kterém mluví u Ducha svatého. Nen možné stavět SZ a NZ proti sobě.

Řekl bych k tomu dvě věci.

1) První věcí, která platí o Písmu jako celku, tak o jednotlivých knihách - výroky není možné vytrhávat z kontextu, ale je třeba je v kontextu číst. V kontextu celého Písma, respektive v kontextu knihy daného proroka. Pokud si vezmete zmíněnou knihu proroka Ámose, tak jeho kniha knočí (podobně jako u ostatních proroků) Božím zaslíbením (v tomto případě zaslíbení obnovy). Onen hněv tedy není posledním Božím slovem, ale po něm jetě následuje zaslíbení obnov...
Představte si, že budu sledovat situaci ve vaší rodině. Uvidím, jak dítě něco provede. Uvidím, jak dáte dítěti přes zadek a odejdu - a budu říkat, že jste přísná maminka. A nebudu už sledovat, jak to bude pokračovat, jak dítě obejmete a řeknete mu, že ho máte rádo a začnete mu říkat, proč dostalo přes zadek, apod. Nemohu hodnotit situaci do chvíle, než není situace dokončena - stejně tak není možné hodnotit výrok proroka, dokud není dovyřčen.

2) Jedná se o můj pohled na věc. O milsoti říkáme, že předpokládá přirozenost. My stále poukazujeme na Boží mocné skutky, na jeho zázraky, ale já budu v Písmu vidět mnohem víc přirozenost (že Bůh mnohdy jedná skrze přirozenost, skrze řád stvoření). V řádu stvoření pak platí zákon akce a reakce. Každá akce přináší svou reakci. A to nejen na fyzické, ale i psychické a duchovní rovině. Na fyzické rovině to mnohdy poznáváme. Na psychické rovině už tento zákon nejsme schopni tak dobře rozpoznávat a v duchovní rovině jsme mnohdy zcela ztraceni. Svatopisci dělají to, že představují tento princip akce a reakci právě v duchovní rovině.
Onen trest je vlastně důsledkem jednání člověka. Je to reakce na akci, kterou koná. To, co svatopisec dělá, je to, že vnímá jako pána této reakce Boha. On je Pánem dějin. Proto já osobně nevnímám ony výroky o trestu, o zavržení a pod. jako projev Božího hněvu, ale jako vyjádření, jaká je reakce akce, kterou konám. Svatopisec k tomu připojuje, že i v tuto chvíli je Bůh svrchovaným pánem dějin, mého života - i v tomto odpadu. Vše je pak ale vždy zakončeno Božím "vpádem" a jeho milosrdenstvím a jeho spásou...