Jeden z problémů, se kterým se ve svém kněžském poslání, je ten, že nedokáži správným způsobem vyjádřit povahu věcí, kteřé předkládám. To, že zde říkám některé věci, které mohou znít tvrdě, není hodnocení života druhých lidí. Nikdy bych si nedovolil tvrdit, že je někdo špatný křesťan, že je nějaké manželství špatné... Už jen proto, že nejsme stroje, a každé manželství bude prostě jiné. Každý jsme vyrůstal v jiném prostředí, máme jinou zkušenost. A tak to, co u jednoho manželství může být selháním (zhoršením stavu), může být u druhého manželství naopak obdivuhodné (ohromný posun dopředu).
Byl bych moc rád, kdyby lidé pochopili, že ve svých textech, ve svých homiliích... nejsem jejich kritikem - ve smyslu, že bych říkal, pan XY je špatný, ale jsem ten, kdo je vede k tomu, aby uvažovali o svém životě. To, co píši a říkám nemá usvědčovat konrkétního člověka, ale má ho to vést k tomu, aby on sám sebe "usvědčoval", tedy sám se snažil o to ve svém životě něco dělat.

Co se týká duchovního doprovázení - obecně s ním mají větší problém muži-manželé. Ono to souvisí i s dobou. Dnešní doba nás vychovává k tomu, abychom byli individuality, abychom si vystačili sami. Člověk je nejradši svým pánem, dělá si věci podle svého (to bychom mohli více rozebírat, proč tomu tak je...). A tento postoj se přenáší i do křesťanství. Lidé se domnívají, že být dospělým křesťanem znamená, že už nepotřebuji duchovní doprovázení... Ale to je ohromný omyl. Opravdu si budu stát za tím, že pro dobrý křesťanský život je duchovní doprovázení velmi, velmi důležité.

Samozřejmě je nejlepší, když je to kněz, který je blízko. Ale už sv. František Saleský, když psal Filotee, tak jí říká. Ne jeden ze sta, ale jeden z tisíce... Ano, pro vaše duchovní doprovázení je vhodný "jeden z tisíce". A je tedy třeba ho hledat...

Osobně říkám, co je dnes 100km, abych zajel jednou za měsíc za svým duchovním průvodcem? Je třeba objevit, že je to opravdu podstatná věc, a od mládí ji mít zabudovanou ve svém životě. Když budu muset jezdit jednou za měsíc k dokrotovi, tak také prostě budu jezdit...

Znovu se vrátím k homiliím a článkům. Ano, kněz má být pastýřem. Tuto službu vykonává i v článcích, homíliích. Ale to nestačí.Já ve své homlii mohu předkládat jen věci k úvaze. Zasadit do kontextu vlastního života to musí každý. A k tomu by měl potřebovat duchovního průvodce, se kterým to konzultuje, respektive, který mu pomáhá, aby opravdu ve svém životě o něco usiloval (přeci jen jsme z povahy těmi, kteří volí cestu menšího odporu).

Uvedu příklad. Já v kázání řeknu, že bychom měli chodit do kostela i ve všední den. To je obecné tvrzení. Pak je ale třeba ho konfrontovat s životem každého jednotlivce. Protože pro někoho může být každodenní chození do kostela správné, ale pro jiného může být hříšné. Pokud tatínek odjíždí brzy ráno do práce a vrací se pozdě večer a ještě by šel každý den do kostela a neviděl tak děti, tak je to špatné. Proto je třeba, aby docházelo ke konfrontaci tvrzení s osobním životem - a to je otázka duchovního doprovázení.

Osobně bych si přál, abych se jednou dožil doby, kdy lidé, které duchovně doprovázením, mi každý týden napsali svou reflexi nedělního evangelia, či homilie. O co vlastně chtějí usilovat, jak chtějí slyšené a rozjímané uvádět do svého života. A v tu chvíli jsme jako duchovní průvodce ke konzultaci, ke korekci, k předkládání rad, pomoci a doprovázení.

Tak snad jsem odpověděl.