Nedá mi to a přemýšlím nad tím v souvislosti s naším konkrétním manželstvím, které žiji doma a dnes. Uvědomuji si, jak moc jsme v této oblasti s manželem rozdílní. Znamená to, že je naše manželství špatné? Nutně musím říci, že ne. Subjektivně (a snad i objektivně) mohu naše manželství označit jako šťastné, spokojené, plné lásky a porozumění, přijetí toho druhého přes jeho odlišnosti "mouchy". Samozřejmě, že i u nás jsou chvíle, kdy se nepochopíme, kdy se i zraníme, ale umíme si odpustit a jít dál, přijímat toho druhého i s tím. Jsme hodně rozdílní v tom, jak prožíváme svoji víru, i když ji nyní už prožíváme v kruhu naší rodiny s dětmi, takže se společně účastníme bohoslužeb, modlíme se. Ale manžel není žádný filozof, nepotřebuje nad ničím hloubat a studovat, prostě to bere, jak to je a přichází. Když je příležitost, jdeme na nějakou duchovní obnovu a on se jí zúčastní rád, ale přesto vnímám, že to dělá i kvůli mne, že ten impuls pro tyto chvíle vycházejí spíše ode mne. Já jsem také ta, která v rodině častěji vede modlitbu a která vyučuje děti ve věcech víry (nakolik zmůžu jako matka). Teď to možná vypadá, že mu beru z rukou otěže a kkočíruju všechno sama na úkor jeho. Ale já si nemyslím, že to u nás takto funguje. Myslím, že každý máme dary na něco jiného a já mám blíže k tomu, vést děti ve věcech víry a manžel si s nimi třeba zase hezky pohraje. No a manžel v sobě nenachází důvod, proč by vyhledával nějakého duchovního vůdce, vnímá vedení ve slovechn kněze, který k nám mluví při homilii, nebo si také třeba rád přečte Kat. týdeník a v něm také najde nějaké zamyšlení. To mu stačí. Já jsem v tom jiná a potřebu duchovního doprovázení bytostně vnímám, ale nemám v blízkosti kněze, za kterým bych šla a nebála se, že ho budu rušit v jiných činnostech (špatná konkrétní zkušenost), a že mi bude rozumět a bude ochoten se mnou zabývat. Co má člověk v takové situaci dělat? Čekat a modlit se za nalezení příhodného duch. vůdce nebo rezignovat raději na toto hledání, protože manžel respektuje, ale nechápe tuto miji potřebu?

Mimochodem, když uvažuju nad Vaším názorem na to, že homilie nejsou duchovním doprovázením, musím si dovolit trochu s Vámi nesouhlasit. Chápu to tak, že nejsou osobním duchovním vedením