Děkuji za odpověď.
Pořád mi to vyplývá, že je nejlepší, když (pokud možno manžele společně) doprovází kněz z farnosti, který rodinu navštěvuje... Ale co když manželé nemají pocit, že by kněz ve farnosti (farář) byl tím pravým pro jejich doprovázení? Mohou ho rádi pozvat k sobě domů, jdou k němu ke zpovědi, ale duchovní doprovázení je přece jen i o tom, že člověk musí mít pocit, že jsou obě strany na stejné notě, jinak bude jeden mluvit o něčem a druhý to pochopí úplně jinak. A/Nebo tu nebude ta patřičná naprostá důvěra...
Neznám úplně životopis P. Pia nebo P. Jana Maria Vianeye (omlouvám se, pokud píši špatně jméno), ale utkvělo mi u obou v paměti, že k nim proudily davy lidí, kteří toužili po duchovním slově. Lze to také považovat za duchovní doprovázení? - těžko většinu lidí znali (byli odkázáni na to, co jim o sobě řekli, neviděli je v "reálném" životě - ale mohli mít dar Ducha svatého, který jim mnohé o člověku před nimi poodkryl) nebo je doprovázeli dlouhodoběji, ale třeba ty lidi posunuli někam výrazně dál. Také mě napadá, že ti lidé nešli ke svému knězi ve farnosti, ale táhli daleko za knězem dobré pověsti u obyč. lidí...
Přemýšlím nad tím vším hodně, protože vnímám, že je potřeba se modlit za nalezení vhodného duchovního vůdce, který by také "sedl" nám oběma manželům, protože i když se jako manželé milujeme, přece nejsme úplně stejní a nemusí nám být blízcí ti samí lidé... Někdy je také potřeba počkat na manžela, až také dozraje do potřeby být duchovně doprovázen.