Tak koukám, že jste už na stránkách nějaké odpovědi nalezla...

Já bych k tomu přeci jen ještě něco málo řekl. Osobně vnímám osobu duchovního průvodce jako velmi podstatnou. Skoro bych řekl, že bez duchovního doprovázení lze těžko žít skutečně křesťansky. Bez tohoto doprovázení totiž křesťan žije častokrát jen "demoverzi" křesťanství - tedy nějaký zdánlivý základ (jít v neděli do kostela, modlit se...), anebo je křesťan ve velkém nebezpečí, že se bude točit kolem sebe a že se bude rozhodovat a žít život podle svého zdání (tedy i v oněch oblastech, kde si přirozeně volí jednodušší cestu, protože ta není tak náročná...).

Když říkám, že každý křesťan by měl mít duchovního průvodce, pak jednou z nejčastějších reakcí je, že to my kněží nemůžeme v současném počtu zvládnout. Na to bych řekl několik věcí. Jednak, duchovním průvodcem nemusí být jen kněz, ale může to být také jiný věřící křesťan. Není to ale člověk na popovídání, ale má to být člověk, který mě má provázet - tedy musí mít nějaké kvality, nějaké povědomí o duchovním životě. Proto jsou většinově duchovními průvodci kněží, kteří tuto zkušenost mají třeba už jen z mnohých duchovních rozhovorů...
Především pak ale říkám, že věřím, že zde platí určitá ekonomická rovnice - jaká je poptávka, taková bude nabídka. Věřím totiž, že kněží bude v naší zemi tolik, kolik jich potřebujeme. Častokrát říkám, že mnoho lidí nás potřebuje jen jako obřadníky a na to je nás stále ještě dost. Vyrůstají-li děti v tom, že kněz je obřadníkem, pak pro volbu tohoto povolání nemají mnohdy přirozené předpoklady (prostředí). Budou-li ale další generace vyrůstat v tom, že kněz je někým důležitým pro náš život, že se s ním pravidelně setkáváme, že nám nesmírně pomáhá, pak věřím, že následující generace si budou toto povolání volit ve větší míře a že tedy bude dost těch, kteří budou provázet - tedy, pokud lidé budou chtít duchovně doprovázet, bude také vyrůstat dost těch, kteří to budou činit.
Ohledně spojení duchovního doprovázení se svátostí smíření. V naší západní tradici je více rozvinuto toto spojení (na východě je to striktně rozděleno). Ale já bych zároveň zdůraznil, že jít k nějakému knězi ke zpovědi, i když mi tam něco řekne, není duchovním doprovázením. V tu chvíli kněz naplňuje roli lékaře, kterou u svátosti smíření také má.

První skutečností, kterou bych zdůrazňoval, je to, že kněz ví, že je duchovním průvodcem někoho (protože duchovní doprovázení není jen o radách, ale třeba také o modlitbě za dotyčného...). Zároveň si pak takový kněz může dovolit říci něco otevřeněji - nemusí tolik řešit, jak na to ten člověk zareaguje (ve zpovědnici je třeba dávat si velký pozor na to, abych někoho nezranil...). Protože úkolem duchovní průvodce je také ukazovat na věci, které nejsou v pořádku.

Duchovní doprovázení je tedy v naší tradici běžně spojováno se slavením svátosti smíření, ale není jen slavením této svátosti. Je hlubším a širším rozhovorem, který mnohdy vyžaduje více času (než pět minut) a mnohdy se odehrává jindy, než přede mší svatou...

Ohledně toho, zda budeme mít na to čas. Domnívám se, že se jedná o jednu z nejdůležitějších služeb (slavení svátostí a s tím mnohdy spojené duchovní doprovázení). Proto si myslím, že my kněží bychom mu především těmto skutečnostem měli věnovat svůj čas. Jinými slovy, pokud bude tak velký zájem věřících, že nebudu stíhat, tak bych se zbavoval jiných věcí, které je také dobré dělat, ale která já dělat nemusím - výuka náboženství, různá společenství, apod. Je dobré, když i zde je kněz zapojen (třeba i aktivně), ale není to tak nezastupitlné, jako ono slavení svátostí a duchovní doprovázení.

Ohledně toho problému s druhým partnerem. Ano, sám si to velmi uvědomuji. Jedna z věcí, kterou říkám snoubencům, je i proto příliš nevěřím na manželství mezi pokřtěným a nepokřtěným. Říkám rovněž, že je smutné, když jeden má duchovní doprovázení a druhý nikoli, protože jednak se rozevírají nůžky v duchovní rozměru jejich manželství a jednak to nejsmutnější, co v manželství asi je, je chvíle, kdy jeden z partnerů chce něco řešit a druhý nikoli... A to je mnohdy obsahem duchovního doprovázení...
Navíc si uvědomuji nebezpečí jisté žárlivosti. Přeci jen si dokáži představit, jak je asi muži, který má pocit, že ho žena neposlouchá, že kvůli němu není schopna něco změnit, ale pak, po rozhovoru s knězem, je ve svém životě schopna o změnu určitých věcí usilovat. Ano, jsou to nebezpečí, na které je třeba si dávat pozor. Ale zároveň opakuji, že volba životního partnera by měla jako podstatné rozlišovací kritérium brát v potaz také právě otázky duchovní, mezi nimi i schopnost partnera na sobě duchovně pracovat - právě skrze duchovní doprovázení...