Když jsem se v nějakých 19-ti letech stal příležitostným služebníkem při podávání svatého přijímání, jedna z prvních věcí, která mě fascinovala, byla skutečnost, že Kristus se mi "vydává" do rukou. On jde tak daleko, že já ho mohu držet - on mi tak věří...
Téma eucharistie (a slavení mše svaté) je pro mě snad nejdůležitější. Snad proto, že jsem tak byl vychováván (kažodenní mše svatá, v neděli i tři - jako ministrant a ten, kdo otevíral...), a pak v kněžství díky P. Toufarovi - zde ve svatostánku je ten, kterého neznáte...
Ohledně obdivu mých rodičů - také je obdivuji a jsem jim nesmírně vděčný :-D. Ani u nás to jistě nebyla idylka... :-). Ale to podstatné je asi právě onen návyk a představení té škály.
Víte, mám takovou zkušenost třeba právě ohledně toho desátku růžence. Rodiče mi říkají, že to děti nezvládnou, apod. Z náboženství mám zkušenost, že zvládnou :-D. A když mě občas někam pozvou na návštěvu a já se třeba s nimi modlím, tak to také zvládnou - myslím, že vliv na to má právě i to, že kněz je u nich doma.
K nám chodil častokrát na návštěvu jeden kněz. S ním jsme se modlili breviář (ještě ve chvíli, když jsem neuměl číst), růženec (rozjímavej desátek), apod... Mám to v živé paměti. Myslím, že návštěva kněze toto usnadní, protože to, alespoň jaká je moje zkušenost, děti lépe berou... Tak moc bych toužil, kdybych to, co jsem sám přijal, mohl předávat dál...
Jak jsem psal už výše v jiné odpovědi. Znovu opakuji, že před všemi rodiči, kteří o něco usilují, smekám. Že je obdivuji a že bych jim zároveň tak rád pomáhal...
Datum: 22.06.2016