K teorii o PPR zkušenosti a otázky z praktického života (ona ta teorie zní dobře, ale v životě všechno tak jasné a jednoznačné není):

Po porodu žena nějakou dobu nemusí být schopna dodržovat některá zásadní pravidla PPR - hlavně to, že se teplota měří ráno po min. třech hodinách klidu. Představte si 1. rok života s malým dítětem: V noci 3x vzhůru (někdo i víckrát), do toho 1-2x vstávání ke starším mrňavým sourozencům. Poslední vstávání: cca. v 5 hod. ráno. Spánkové fáze cca. 2-3 hodinové, spíš méně než více. Málokdy se podaří, většinou ne, mít za sebou ráno 3 hodiny klidu. Ráno vstanu s tím, že mi křičí dítě a já ho nenechám 5 min. řvát, než se poměřím. Nebo mi skočí do peřin starší dítě a je také po měření. Spolupráce manžela? Ten přece v 5 vstal a utíkal do práce... Takže jsme odsouzeni k min. jednoroční abstinenci od manželského spojení?
Nechci, aby to vyznělo útočně nebo odmítavě, ale to jsou praktické situace všedního života. Trochu mi to připomíná občasné představy lidí, že s dětmi do kostela v útlém věku nechodit a střídat se u nich doma s manželem (každý na jinou mši) nebo že mám jako máma právo nejít na mši, když mám doma prcka. No, takže když máme těch prcků třeba tři nebo pět, tak to znamená, že buďto nebudu až 15 let chodit do kostela (při počtech 5 dětí krát tři roky na každého) nebo že 15 let se s manželem nesejdeme na mši a neoslavíme ji jako rodina. Nemilé vyhlídky... Ale stejně tak při praktikovaném PPR mi přijde slepá ulička zdržet se spojení s manželem třeba na 1 rok, protože žena není schopná měřit si teplotu. Ano, jsou i jiné metody, způsoby, jak odhadnout plodné a neplodné dny, např. kalendářně. Ale co když má žena nepravidelný cyklus, řekněme, že na kojení se také nemůže spolehnout a opravdu už po několika dětech nevidí sílu u sebe ani u manžela zvládnout situaci otěhotnění třeba půl roku po porodu posledního dítěte?
Mám v úctě slova kněze, ale bylo by opravdu fajn, kdyby se vyjádřili i nějací rodiče! V anketě je 17 lidí, kteří pravidelně navštěvují tyto stránky, jsou mezi nimi i nějací rodiče?

A ještě jedna poznámka: je velice těžké v dnešní době rozhodnout se mít více dětí i proto, že se vystavíte velkému tlaku okolí. Když se objevíte s houfem malých dětí a bříškem k tomu, lidé více či méně nevěří svým očím a ptají se (často dost neomaleně): To jste plánovali? (Co je jim do toho, já se jich také neptám na věci týkající se intimního života) nebo: Kolik jich jako ještě chcete mít? (Člověk si připadá jako zvířátko v ZOO, kolem kterého chodí lidé jako kolem neuvěřitelného unikátu a nevěřícně kroutí hlavou, že je něco takového možné). Anebo odsouzení způsobem: To je nerozumné, v dnešní době, taková hrozná doba, nevíte, co bude a jak je uživíte, až budou chtít studovat, atd. (Časté i v prostředí širší rodiny), příp. posměšky typu: No jo, vy nepoužíváte antikoncepci, že?... Samozřejmě si člověk i sám klade některé takovéto otázky, ale nejlepší je vše svěřit do rukou Božích a nezneklidňovat se přespříliš a vnímat, že člověk s více než dvěma dětmi je v dnešním světě určitým znamením, výzvou, že to jde i jinak (i když to není tak lehké a pohodlné) ... Alenení třeba se bát toho, mít více dětí. Děti jsou úžasný Boží dar...