Chvála Kristu,

odpověň na tuto otázku není takto možná. Protože to vždy požaduje konkrétní přístup na základě způsobu prožívání života víry v rodině, historie výchovy a mnohé další. Já osobně jsem zastáncem spíše toho, aby se dospívající do kostela nenutili chodit (myslím tím starší 15 let - u dětí naopak zastáncem jsem). Donucováním totiž už nic nespravíme. Problém bude totiž především v minulosti!!!
Jak jsem řekl, na otázku nelze odpovědět. Přesto se pokusím nějaký nástin předložit. Ale zdůrazňuji, že se jedná o obecný náhled na skutečnost a to z mé kněžské praxe na základě různých rozhovorů.

Myslím si, že častokrát je problém v tom, co jsme svým dětem předali. Já se mohu opakovaně setkávat s tím, že dětem nezprostředkováváme (nepředáváme) víru, ale jen tradici, nějaké zvyklosti. Předáváme jim to, co jsme si pod víru schovali my - totiž jít v neděli do kostela, doma se ráno a večer pomodlit... To jsou podstatné věci, ale nedostatečné. A pak se ještě setkávám s tím, že i v tomto málu nejsme věrní (zvláště ona modlitba), respektive jsme schopni s tím handlovat.

Další problém je, že sami předáváme špatný žebříček hodnot. Nejčastěji to vidíme u náboženské výchovy. Kdy mají přednost různé kroužky. Já uvádím příklad. Když už dítě chodí na náboženství, co se stane, když výjimečně paní učitelka klavíru změní svou hodinu a dá ji do hodiny náboženství? Dítě půjde na klavír. Klavír dostane přednost před náboženstvím. Co by se stalo, kdybych já náhodou jednou změnil hodinu náboženství a dal ji v čase, kdy je klavír? Dítě znovu půjde na klavír... To ukazuje, co má přednost. Jaké jsou hodnoty, které jsou přítomné v naší rodině, v čem dítě vlastně vychováváme (to bude příklad, který mu dáváme). Jestliže všechny možné věci mají přednost před vírou (i před modlitbou), pak dítě přijímá tento způsob uvažování, a pak ho aplikuje i na nedělní mši svatou. Nic překvapivého. Sám jsem zažil, že se mi jednou většina dětí v neděli zvedla při mši a odešla pryč z kostela, protože měli fotbalový zápas. Je snad zřejmé, co se do dětí vložilo. Nyní se sklízí...

No, a pak jako velký problém vidím to, že nemáme vybudovanou "strukturu" společenství. Dítě by od narození mělo patřit do nějakého společenství (společenství maminek s dětmi, předškolních dětí, prvního stupně, druhého stupně, mládeže...). My ale nic takového nemáme a nic takového nebudujeme!!! Je nám to vcelku jedno (nám, jako kněžím, rodičům, farním společenstvím...). Zároveň tato společenství mají být životem víry, kdy člověk není jen příjemcem, ale také tím, kdo dává (jak to ale chtít, když sami rodiče prožívají křesťanský život většinou jen na bázi, že přijímají a dávat nejsou ochotni...). Dospívající mládež by měla být ve farnosti zaháčkována, měla by mít nějaký úkol, zodpovědnost... Sám vzpomínám na to, jak jsem v 15-ti letech dostal klíče od kostela. To byla zodpovědnost, která mě nejen udržela v kostele (tam bych stejně i tak chodil), ale především mě naučila určitému způsobu prožívání křesťanského života - aktvního prožívání. Společenství a zodpovědnost (nějaký úkol), to jsou věci, které mohou udržet mládež v kostele a pomoci ve zdravém dozrání v křesťanském životě. Pokud tyto dvě skutečnosti jsou, domnívám se, že ona otázka zda nutit, či nikoli, se vůbec neobjeví...

Toto je jen náčrt. Mě osobně mrzí, že rodiče začínají otázku svých dětí řešit až v pubertě, v době, kdy už se řeší problém. Vůbec neřešíme prevenci!!! Sám přemýšlím o tom, jak rodičům zřetelně vyjádřit, že akci, kterou nyní provádějí při výchově svých dětí, zákonitě přinese svou reakci, nad kterou pak budou plakat.

Trochu mě mrzí, že 15 let neposlouchají kněze, církev, a pak čekají, že kněz, či církev budou dělat zázraky...

Doufám, že jsem nějakým způsobem odpověděl. Je to ale opravdu obecné, a psané ve zkratce.

S požehnáním
P. Martin Sklenář