Dobrý den, o. Martine,
přečetla jsem si Vaši krásnou homilii k evangeliu 11. neděle v mezidobí C a napadla mě jedna otázka. V zamyšlení k evangeliu píšete o tom, jak je zkázou pro člověka, když se chová farizejsky a činí skutky víry pro ně samé, aby měl splněno, a ne že by vyplývaly ty skutky z lásky k Bohu. Mám jedny známé, které mají syna v pubertě. Ten tráví momentálně hodně času u PC a ke všemu ostatnímu ho nutí - k návštěvě kostela, kamarádů, atd. Jde mi o tu návštěvu kostela. Má smysl nutit náctileté dítě chodit do kostela, když on nechce a je jasné, že až mu bude 18, nikdo ho nedonutí? Není to farizejské? Jenže jeho rodiče vychází z upřímné snahy udržet kluka ve víře a neví jak na to, aby se úplně nespustil a neodpadl. Kde je ta rovnováha mezi farizejským dodržováním skutku účasti na nedělních bohoslužbách a svobodou vlastního (u dítěte nedospělého) jednání, rovnováha mezi vynucováním si a snahou předávat dítěti víru? Nevím, jak jsou na tom se společnou modlitbou, atd., ale co můžou dělat teď v tuto chvíli, kdy už syn odmítá účastnit se? Co jim poradit?
Díky za reakce.