Milá Iveto,
moc děkuji za Váš příspěvek, neboť mě přinutil zauvažovat nad mnou samou. Vždy jsem vystupovala spíš jako pragmatický katolík, který příliš neřeší slova a jejich obsah. Jelikož se ve slovním projevu necítím být příliš silná, vždy jsem se spíš snažila zapůsobit příkladem. Slova jsem vždy vnímala jako dodatek ke konkrétnímu projevu, jako určitou nadstavbu. Neumím slovy reagovat, neumím slovy vyjádřit přesně, co cítím, ale zároveň vnímám sílu slov. Každý den děkuji Pánu za to, že jsem potkala ve svém životě muže, který mě dokázal přijmout se všemi pochybnostmi a nejistotami, které ke mně neodmyslitelně patří. Píšu tyto informace proto, že náš partnerský vztah, který od kamarádského po manželský urazil opravdu náročnou cestu, nikdy neměl zapotřebí ukazovat se navenek. Alespoň já jsem nikdy necítila potřebu vykřičet do světa všechny své pocity, vždy jsem chtěla být se svými pocity sama. Zároveň ale obdivuji každého, kdo dokáže všechny své pohnutky prožívat ve společenství. V tomto smyslu mě čeká ještě dlouhá cesta. Moc obdivuji, že dokážete za každým svým krokem vidět Pána a Boží záměr, V tomto ohledu mám toho ještě mnoho před sebou. Mnohokrát dekuji za Vaši reakci a budu velmi ráda, pokud se ještě na těchto stránkách setkáme. Lb